Nová vláda v programovém prohlášení uvádí, že její strategií vůči klimatické změně je „rozumná adaptace“. Mezinárodní komunita, třeba Evropská unie, si přitom klade za cíl s klimatickou změnou bojovat, prostřednictvím snižování emisí dosáhnout jejího zpomalení či dokonce zvratu. Jsou podle vás tyto cíle navzájem slučitelné?

Hlavní otázkou samozřejmě je, co ta „adaptace“ bude znamenat. Pokud bychom se skutečně chtěli „adaptovat“, tak nás to podle mě bude tlačit k obnovitelným zdrojům energie, protože to jsou právě ty, které dávají možnost klimatickou změnu přijmout a získávat tak energii. Pokud budou mírnější zimy, získáte více solární energie, když bude více foukat, budou pro vás atraktivnější větrné elektrárny. Kromě toho extrémní vedra v létě vyžadují více energie na chlazení, kterou mohou vyrábět solární elektrárny.

Mimochodem, solární prvky mohou také přispět k adaptaci třeba tím, že budou chránit půdu před sluncem.

A adaptace na klimatickou změnu také třeba znamená ve městech méně aut a více stromů. Po tom podle mě moc nevolají.

Ale už několikrát jsme viděli, že v České republice má ta diskuse o klimatické změně a opatřeních, jak na ni reagovat, trochu jinou podobu, než jinde. Na západ od nás rezonují klimatické cíle více.

Já jsem získal dojem, že centrální myšlenkou populistů vždy je, že není třeba nic měnit a že lidé nemusí nic dělat. Takže určitě budeme zvědaví na konkrétní představy. Ale ty vždy budou muset vycházet ze současného stavu, a také ze současných plánů. Dnes s obnovitelnými zdroji počítá ve svých studiích i ČEPS, státní instituce.

A když se na to podíváme prakticky, tak něco tu energii bude muset vyrábět a dnes umíme rychle vybudovat jen solární elektrárny. Větrníky jsou limitovány dlouhým administrativním řízením, to se musí nutně zrychlit. Plynové elektrárny nepůjde tak rychle budovat nikdy.

A pokud si někdo představuje, že nás bude dlouhodobě zachraňovat uhlí, tak bych odkázal na vystoupení Martina Hájka z Teplárenského sdružení v podcastu Vysoké napětí, kde rozebíral, proč bude pro uhelné elektrárny stále těžší konkurovat, a že to není dáno povolenkami, ale mechanismy trhu.

Takže pokud zapomeneme na klimatické cíle, tak nám za nějakou dobu budou chybět zdroje energie. A nakonec to může dopadnout tak, že veřejnou podporu budou potřebovat i ta fosilní paliva.

A mimochodem, solární energetika už nyní vytváří celkem významnou část energetického mixu, která není automatická a samozřejmá. Takže vláda bude muset řešit třeba otázku starých solárních elektráren, protože tento zdroj, ač stále prezentován jako cosi „nového“, už tu má nějakou historii.

Solárních elektráren, kterým má v letech 2029-2030 končit podpora, je v síti připojeno asi 2 gigawatty. A pokud bude cena solární energie nízká, může to pro jejich provozovatele přestat být zajímavé. Což pro stát bude znamenat, že mu ty 2 gigawatty z energetického mixu vypadnou.

Vláda by měla provozovatele motivovat k jejich udržení, aby tomuto výpadku zabránila. A bude to tato vláda, kdo o tom bude muset rozhodnout.

Ve vládním programu se hovoří o „realistickém a stabilním energetickém mixu“, kde mají své místo technologie nízkoemisní, tedy obnovitelné zdroje a jádro, ale též uhlí a plyn. „Nebudeme přijímat neuvážené a ekonomicky zatěžující kroky rychlé dekarbonizace,“ píše se doslova. Je podle vás rychlá dekarbonizace ekonomicky zatěžující? A pokud odmítneme rychlou dekarbonizaci, ať už to z hlediska času znamená cokoliv, nehrozí, že se trend dekarbonizace úplně zastaví?

Co je rychlá dekarbonizace? Výstavba nových solárních zdrojů může být velmi rychlá, ale dnes taková rozhodně není. V poslední době se hovoří o „boomu“, ale ve srovnání třeba s rokem 2010 to zase takový „boom“ není.

Druhá věc je připravenost sítí. Ale na to už jsou připraveny peníze. A i tam je hlavní zrychlit procesy, které jsou velmi zdlouhavé. Takže si nemyslím, že bychom postupovali nějak rychle.

Já uznávám, že debata o dekarbonizaci a její podobě je legitimní. Hlavně o dekarbonizaci průmyslu, tam je z mého pohledu ten hlavní problém. Musím souhlasit, že domácnosti nejsou ten největší žrout energie, i když to tak z některých prohlášení může vypadat. Mnohem větší problém je průmysl, hlavně ten chemický a hutní, a také doprava. Lidé se často diví, jakou uhlíkovou stopu má třeba pražské metro.

Ta změna samozřejmě bude náročná, ale měli bychom se o ní bavit. V byznysu, co vím, všichni tuší, že jednou nás to čeká. A to nejdůležitější podle mě je, aby ta změna proběhla řízeně a stabilně.

A pokud chceme postupovat „uváženě“, ve smyslu ne tak rychle, tak bychom si také měli připomenout varování, kterým se pro nás stal osud solárního průmyslu. Nekladli jsme na něj takový důraz a vedlo to k odlivu do Číny, který jsme původně podcenili. Byl to vlastně podobný příběh, jako si prožil autoprůmysl s elektroauty. Podceňovaní Číňané prokázali schopnost to vyrobit a dnes dominují trhu cenou, i kvalitou.

Dnes váháme třeba s povolenkami ETS2, přičemž v byznysu je konsensus, že se to zavést musí. A že dopady na domácnosti nakonec nebudou tak dramatické, jak to vypadá z extrémních scénářů. Pokud někteří politici slibují opak, tak v tom případě bychom se připravili o příjmy z klimatického fondu a další možnosti kompenzace.

Průmysl to neodmítá a politici si myslí, že to mají odmítat, protože naslouchají hlasům, které jsou skeptické vůči všemu, co souvisí s Green Dealem.

Jak to podle vás vzniklo?

Řeknu to tak, že někteří významní hráči na trhu delší dobu vysílali signály proti obnovitelným zdrojům energie, až si z toho politici odnesli, že to musí za každou cenu odmítnout a že se „Brusel zbláznil“.

Když sledujete ty debaty, tak někteří účastníci jsou schopni dospět až k obdivu naší energetice osmdesátých let. Pro některé je to asi nostalgie po době, kdy byli mladí a silní, ale zapomínají, že tehdejší systém neměl nic společného s tržním modelem energetiky a dnes už je to naprosto nereálné.

Ono to zní přehnaně, ale dnes jsou v argumentaci někteří schopní dojít třeba až k zestátnění energetiky a konec její liberalizace. Což by prakticky znamenalo naše vystoupení z EU.

Stát na sebe přebírá poplatek za obnovitelné zdroje, který byl doposud součástí cen elektřiny pro spotřebitele. Jak významnou úlevu to podle vás přinese spotřebitelům?

Převzetí poplatku za OZE státem má smysl. Přinese to do sektoru stabilitu a v tomto směru je to správný krok.

Pak by měl následovat krok druhý: Zasadit se o co největší výstavbu solárních zdrojů v místě spotřeby. To vždycky bude nejlepší prevence krizí a kolapsů z důvodu vysokých cen elektřiny.

A rovněž výkyvů cen. Já si myslím, že kdyby v roce 2021 byly více rozšířené domácí fotovoltaiky na střechách, tak by ta energetická krize u nás vypadala jinak. Technologie na to tehdy už byla, jen se lidé báli.

Pak se hodně změnilo, lidé na to čerpali z Nové zelené úsporám, kterou nastavoval ještě ministr Richard Brabec. Ale kdyby to bylo už tehdy, tak si v letech 2022 a 2023 už mohli lidé vyrábět energii sami. Nejen domácnosti, ale třeba i firmy, pro které pak za krize cena energií měla vážné dopady na ekonomiku. Divil byste se, kolik firem ještě dnes solární elektrárnu nemá, i když by to pro ně dávalo smysl. Zde by se hodila role státu, třeba garance úvěrů na projekty.

Cena solární elektřiny klesá s množstvím, takže s investicemi do přenosové soustavy to může být řešením.

Ty jsou nezbytné, protože nikdy nebude možné, aby každý provoz pokryl svou energetickou spotřebu jen ze solárů na své střeše. Nějaké přesuny sítí budou nezbytné vždy.

Pokud jde o investice do přenosové soustavy, tak vláda avizuje, že chce vytvořit „spravedlivější systém financování“, výslovně mluví o adekvátním podílu provozovatelů OZE. Lze předpokládat, že jako „adekvátní“ je míněn vyšší podíl, než je doposud. Co podle vás přinese, pokud budou provozovatelé OZE nuceni se více podílet na investicích do přenosových sítí?

Pokud by to soustavu posílilo, tak je to možné. I provozovatelé OZE mají zájem, aby soustava byla stabilní a spolehlivá.

Je ale otázkou, jakou podobu by to mělo. Určitě by se to nemělo vztahovat na domácí fotovoltaiky. V Rakousku o tom nedávno uvažovali, ale domácnosti z toho nechali mimo.

Vyváženost a stabilita sítí má být zajištěna výstavbou flexibilních zdrojů, zejména plynových. Je podle vás právě toto cesta ke stabilizaci sítě?

O každém zdroji je třeba uvažovat především podle toho, co tento zdroj umí. Plynové elektrárny v soustavě určitě mají svou roli a význam, a celkově jsou lepší než elektrárny uhelné.

Abychom se ale mohli dobrat, jakou roli mají v soustavě hrát, je především třeba, aby se o jejích výhodách a nevýhodách diskutovalo otevřeně a férově.