A jednání našich politiků a energetické oligarchie je podobné, jako kdyby politici v takovém případě namísto povolání lékaře hledali zodpovědnost u správy domu, zda byly schody správně postaveny nebo zameteny, když oslabený pacient na nich upadl. Rozdíl oproti Španělsku je zejména v tom, že zatímco ve španělském blackoutu šlo o domácí obnovitelné zdroje, vznikají naše problémy především přetoky přes naše území a také dovozem namísto vlastní výroby energie včetně té solární.
Evropská energetická politika
Evropská unie pod vedením našich sousedů prohrává v současném světovém soutěžení o energetické zdroje. Ve světě prožívá renesanci jaderná energetika, staví se 64 nových jaderných elektráren a do pokusné výroby jdou i malé modulární reaktory, v Německu naopak všechny jaderné zdroje zavřeli. Solární technologii takřka monopolně vévodí ve více jak 90 % výroby Čína, naši němečtí i další sousedé nejsou schopni konkurence čínské technologii ani ve vlastní zemi a pouze ji nakupují. V minulosti byl postaven mezi Německem a Ruskem strategický plynovod. Odmítané Rusko je stále třetím největším dodavatelem zemního plynu do Evropy, avšak německý energetický průmysl tento zemní plyn z Ruska překupuje za násobné ceny a tvrdí, že ten plyn po takovéto transakci a zdražení již není ruský. Podobně vznikají fámy, že k nám dovážím plyn z Ázerbájdžánu, když mezi našimi státy není žádný plynovod.
Při vší úctě k našim sousedům, z takovéto energetické politiky může čerpat inspiraci jen málokdo, a současný blackout je především důsledkem takovéto energetické politiky a také favorizace zisků překupnických řetězců na dotacemi deformovaném trhu.
Světový vývoj, podnebná pásma
Mezinárodní energetická agentura počítá ve svých předpovědích se stagnací celkové světové spotřeby energie, avšak s nárůstem spotřeby elektřiny. V těchto scénářích hrají, kromě jádra, významnou roli nové uhelné elektrárny, které se staví a otevírají zejména v Indii a v Číně bez jakýchkoli emisních povolenek, ty jsou jen v Evropě. Velkou roli také hraje energetika solární.
Podíváme-li na podnebná pásma na zeměkouli, ležíme my i Německo v mírném pásmu. V létě máme teplo, v zimě sníh. V zimě máme největší spotřebu energie na topení, avšak právě v tomto zimním období, zejména v prosinci a v lednu, nevyrobí solární elektrárny prakticky nic. Výroba elektráren v mírném pásmu je okolo 1000 hodin doby využití maxima (v roce je 8760 hodin, jaderná elektrárna má dobu využití maxima 8000 hodin, tedy 8x vyšší). V subtropickém pásmu, například na jihu Itálie, je ale doba využití maxima 2x vyšší než u nás a v pásmu tropickém skoro 3x větší. Maximální spotřeba energie je v subtropickém pásmu, tedy například ve Španělsku, v Itálii nebo i na jihu USA, v létě, což je dáno především klimatizacemi, elektřinu v době vyšší letní výroby využívají na výrobu letního chladu a v zimě většinou ani netopí. V těchto končinách mají tedy ze solárních panelů dvojnásobný užitek a nemají takový problém s letními přebytky a zimním nedostatkem energie na topení.
Pokud se podíváme na plánovaný rozvoj v energetiky v rozvíjejících se ekonomikách, leží řada z nich právě v subtropickém nebo i tropickém pásmu. V Indii dává velký smysl převádět motocykly ve městech na elektrický pohon napájený ze solární výroby, města se vyčistí a země se stává méně závislou na ropě, vláda takovéto programy dotuje. U nás by ale elektrické motocykly jezdily celou zimní část roku na uhlí. No a je to právě Čína, která se na tyto země orientuje a má prakticky monopol na technologická zařízení solárních elektráren, křemíkové panely i související elektroniku.
Skladování přebytečné solární energie z léta na zimu není v tomto kontextu světovým problémem. Je tedy především německý problém, v Indii ani na jihu Evropské unie takový nemají. Ale pokud němečtí kolegové nehrají první ligu v solární technologii, lze jen těžko očekávat, že tento problém další části cyklu solární energie, problém jejího dlouhodobého skladování, v dohledné době uspokojivým způsobem vyřeší, když nezvládají konkurenceschopným způsobem ani výrobu střídačů a panelů.
Letní a zimní provoz naší energetiky
V současnosti žijeme v době letních nestabilních přebytků obnovitelné energie a blížícího se zimního nedostatku.
V původním pojetí bylo v Československu i v sousedních státech nutno vyřešit zajištění maximálního zatížení soustavy, které bylo v zimě. Dnes už rozlišujeme zimní a letní provoz, podobně jako zimní a letní olympiádu, kde se hrají odlišné sporty. Sousední země Visegrádské čtyřky jsou v tomto různě vybaveny. Slovensko dostavělo jadernou energetiku a je dnes prakticky bezemisní. Podobně směruje Maďarsko s výstavbou nové jaderné elektrárny. Polsko se stále orientuje na uhlí, ale vzhledem k mořskému břehu staví také větrné elektrárny. Česká republika zaspala dobu, a přestože doporučení na dostavbu dalších jaderných bloků projednávala již Topolánkova vláda v roce 2008, fyzicky se za dalších 17 let nestaví vůbec nic. V mezidobí se věnovala naše energetika nejprve dumpingovému vývozu fosilní energie ze zastaralých zařízení, v oblasti obnovitelných zdrojů energie pak „solárním baronům“. V letech 2012 až 2022 byl naopak rozvoj další solární výroby zaražen a v té době se nepostavilo vůbec nic, protože česká energetika tvrdila na základě zmanipulovaných výpočtů, že „to nejde“. V těchto letech neměla předražená solární výroba valný vliv na energetickou bilanci státu (necelá 2 %), avšak peněženky odběratelů stály obnovitelné zdroje energie celkově 20 % ceny. Za celou tu dobu se pak jenom na předražených solárech vybrala částka srovnatelná s cenou nového jaderného bloku. V tomto smyslu zaspala česká energetika i deset let v energetice solární. Zatímco v energeticky vyspělých zemích se střídají v létě zdroje solární na domech, školách a továrnách v zimě se zdroji kogeneračními, které umí vyrobit také teplo, střídá se u nás prostřednictvím deformovaných „pravidel trhu“ či dovoz a přetoky zahraniční energie s útlumem vlastních zdrojů včetně investic do těch obnovitelných. A platí pravidlo, že soustava při neočekávaném přebytku i neočekávaném nedostatku energie kolabuje – blackoutuje.
Na základě této historické úvahy můžeme konstatovat, že se způsob hospodaření v neprospěch spotřebitele i státu v posledních 20 letech příliš nezměnil, avšak dochází k postupnému zvratu kvantity v kvalitu a naše elektrizační soustava nás prvně upozornila na to, že by také mohla přestat spolehlivě sloužit.
Bilance soustav
V pojetí energetiky hlídáme stabilitu soustav ve třech hlavních parametrech:
(a) Bilance mezi výrobou a spotřebou. Pokud je spotřeba vyšší než výroba, musíme omezovat spotřebu nebo nám soustava zhasne. Pokud je ale výroba vyšší než spotřeba, musíme přebývající výrobu omezit také, takto zákonitost funguje i naopak. Technicky je vypnutí přebytečného solárního zdroje podobně jednoduché, jako je vypnutí LED žárovky, a nemá na tento zdroj žádný nežádoucí vliv. Pokud se toto „nesmí“, důvodem je pouze, aby dodavatel z takového zdroje nepřišel o dotace, protože v době přebytku výroby je cena energie nulová nebo dokonce záporná.
(b) Regulovatelnost soustav. Zdroje občas vypadávají a spotřeba kolísá. Například když se na jednom nádraží najednou rozjedou lokomotivy do čtyř směrů, představuje to nárůst kolem 10 až 20 MW (Temelín má 1000 MW, ale těch nádraží je po republice hodně). Musíme mít tedy nějaké výrobní kapacity „v záloze“ aby nám na toto rychle reagovaly.
(c) Frekvence a setrvačnost soustav. Celý evropský systém je postaven na společné frekvenci 50 Hz. Představme si všechny naše, francouzské i jiné generátory, že se otáčejí na jednom společném hřídeli rychlostí 50 otáček za vteřinu. Tak nějak to funguje. A při odchylce vyšší jak 0,2 Hz se spotřeba, elektrárna, část energetické soustavy nebo i celý stát automaticky odpojí, aby nenarušila ty ostatní. Toto se, zjednodušeným způsobem, stalo ve Španělsku a vliv nastavení frekvenčních ochran se na evropské úrovni zjišťuje i u nás po našem blackoutu.
Obnovitelné zdroje energie takovouto setrvačnost nemají. Solární elektrárny mají pouze elektroniku, která setrvačnou hmotu klasických elektráren zatím napodobit neumí, a větrné elektrárny mají zase převodovky s proměnlivým momentem, který se přizpůsobuje rychlosti větru. Představme, že jedeme na motocyklu, který váží 5 kilogramů, ve velké rychlosti na dálnici do zatáčky a zafouká vítr.
Emisní povolenky
Ekologické škody při výrobě fosilní energie nevznikají převážně z CO2. Hlavní škody vznikají při těžbě suroviny včetně zemního plynu, metan uniklá do atmosféry je o mnoho horší, než je CO2. U nás jsme si v minulosti napáchali největší ekologickou katastrofu v Evropě, ale byly to především oxidy síry, nikoli CO2. Podobně škodlivé jsou i oxidy dusíku a zásadní vliv mají také prachové mikročástice, které jsou navíc karcinogenní. Původní myšlenka ekologizace energetiky byla taková, že musíme emise snižovat, a že budeme postupně VŠECHNY emise penalizovat, aby měly energetické společnosti čas na nové investice a také možnost se rozhodnout, do kterých nových technologií budou investovat, které zdroje uzavřou jako neekologické a které ekologizují. To se u nás i stalo.
Následně došlo ke dvěma zvratům:
(1) Z celkových škod bylo vyňato pouze CO2 jako dnes již ideologický ukazatel. To u nás ale škodí nejméně, zejména na Ostravsku i jinde ve srovnání s mikročásticemi z dopravy a z průmyslu. Kvůli CO2 děti na Ostravsku do školy v rouškách nechodí, a přesto jejich rodiče i firmy platí tyto emise a ne účinnou ekologizaci vlastního regionu. Produkce CO2 se povýšila na jediné měřítko ekologie.
(2) Byly vynalezeny emisní „odpustky“, emisní povolenky. Ale ty se už neprodávají podnikům se zvyšující se cenou, ale obchoduje se s nimi na burzách. Povinnost nakupovat emisní povolenky máme pouze v Evropě, ale mohou je nakoupit i spekulanti v USA anebo v Číně a pak nám je za násobné ceny prodávat zpátky. Takovýmto spekulativním obchodním řetězcům říkáme podle německého slova „kette“ (řetěz) česky „keťasové“. Neplatíme tedy už evropským vládám nebo ekologickým fondům, ale těmto „keťasům“, kteří nám prodávají za násobné ceny právo vyrábět si energii ve vlastní zemi, aniž by však měli povinnost investovat do její ekologizace. Jen na nás vydělávají.
Zásadním rizikem budoucího období po volbách je další platba těchto „povolenek“ za naše vlastní bydlení. EU slibovala maximálně 42 EUR za jednu povolenku, ale již nyní se podává na burze za 80 EUR. Za kolik myslíme, že nám je budou „keťasové“ prodávat nazpátek za právo bydlet ve vlastním domě? Doporučením před volbami je tedy volit pouze takové politiky, kteří se „keťasů“, lépe řečeno instrumentu, kterým oni bohatnou, zřeknou podobně, jako to udělali v Polsku. Ekologie se obejde i bez nich.
Naše energetická soustava
Z minulého režimu jsme zdědili velmi robustní a sofistikovanou energetickou soustavu postavenou jako páteřní odvětví průmyslového státu. Její zabezpečenost je taková, že když vypadne její největší prvek, například temelínský blok nebo páteřní vedení, soustava vesele svítí dále. Vypadnuvší vedení V411 je ale propojkou několik desítek kilometrů mezi dvěma rozvodnami, a elektrárna v Ledvicích není Temelín, navíc v té době jela pouze na poloviční výkon 300 MW, což je srovnatelné s automatickou regulací v soustavě, která takové případy hravě zvládá, zvládá i 1000 MW Temelína. Za normálního provozu bychom takovýto relativně malý výpadek V411 a Ledvic dohromady zaregistrovali možná v krátkodobých odstávkách a manipulacích v okolí vedení a elektrárny, ale určitě ne až v Praze ani v horní polovině republiky. Tu spodní naštěstí podržely jaderné elektrárny, kde se vyrábělo. Co se tedy stalo? V té době byly přetoky přes naši republiku a dovozy 12x vyšší než výpadek v Ledvicích, asi 3500 MW, tedy 3,5násobek Temelínského bloku, a výroba v ČR byla velmi omezena. Část některých vedení byly také v pravidelné údržbě, což je logické, například vedení k Temelínu se udržuje současně s údržbou elektrárny a nikoli v zimě v době jejího plného provozu. Je to podobné, jako například u leteckých katastrof, soustava byla v dané situaci přetížena, a výpadek, který by byl v jiné situaci zanedbatelný, vyřadil kaskádovitým způsobem část České republiky včetně hlavního města z provozu. Navíc jsme neměli v té době v provozu ani dostatek vlastních zdrojů, které by výpadek následně nahrazovaly, a to včetně závodních elektráren ve velkých továrnách.
Jak vzniká „levná elektřina z dovozu“.
Za záporné ceny nikdo v normální ekonomice nevyrábí. Nežli byste měli zaplatit za to, že můžete dodat elektřinu do sítě, kde někdo jiný dostane zaplaceno za to, že ji zase o tisíc kilometrů vedle zmaří, nevyrobíte raději nic a ani nebudete za něco takového platit dopravní náklady.
V rozporu s legislativou EU, kde vlastnící sítí nesmějí obchodovat s elektřinou, vykupují německé přenosové soustavy obnovitelnou elektřinu. Sytém je takový, že pokud je cena trhu nad domluvený limit, například 1 koruna za kilowatthodinu, prodává výrobce na trhu. Pokud je ale tato cena nižší, dostává výrobce rozdíl mezi cenou trhu a cenou domluvenou. Říká se tomu „kontrakt na rozdíl ceny“ (anglicky „contract for difference“). V našem případě, pokud by byla cena trhu 50 haléřů, dostane dotovaný výrobce rozdíl dalších 50 haléřů. A pokud je takový přebytek výroby, že tu elektřinu už nikdo nechce a prodává se za nulu, dostane celou korunu a vyrábí dále elektřinu, kterou stále nikdo nechce. Na burze ale takový přebytek způsobí velmi rychle stav, že namísto nulové ceny musí dodavatel zaplatit, aby své zboží mohl vůbec dodat. Záporná cena je ale také nižší než domluvená hodnota, tedy pokud je cena trhu mínus padesát haléřů, dostává ten výrobce stále rozdíl v ceně jedné korunu a padesáti haléřů, aby mohl vyrábět elektřinu, kterou nikdo nechce a která svými přebytky v okolí škodí a způsobuje nestabilitu celé soustavy. Pokud máte v takovéto situaci jinou elektrárnu, dostanete ještě zaplaceno za to, že jste ji odstavili, zatímco ti privilegovaní dostávají zaplaceno za nechtěnou výrobu, která působí problémy i energetickému systému celé Evropy. Je to nelogický princip, ale obchodní zákony, které jsou v rozporu se zákony fyziky, obvykle brzy končí.
Pro českého spotřebitele je podstatná skutečnost, že i v takové situaci obvykle stále platí domácí tarif 3 koruny a další 3 koruny za transport. Německý spotřebitel naopak zaplatí na ceně elektřiny nebo na daních dotovanou výrobu té „levné“ elektřiny, kterou nikdo nechce, protože výrobce dostává prostřednictvím spotřebiteli odebraných peněz takovou platbu, jako kdyby jeho výrobu v daný moment někdo skutečně potřeboval. Tento jev je možno studovat podrobněji, avšak pro obyčejného spotřebitele platí poučka, že nejde o „trvale udržitelný rozvoj“, do kterého by mělo cenu investovat, a to bez ohledu na to, zda takovéto deformované dotace dříve zarazí spotřebitel v Německu nebo u nás. K technické prosperitě oboru to určitě nevede a k naplnění zájmů spotřebitele i průmyslu kdekoli v EU také ne, tedy ve svém důsledku ani k sociálnímu smíru ve státech, které už dnes mají v této oblasti značné problémy. Sousední Německo nevyjímaje. To na tom neprosperuje také.
Burza a jak vnímat ceny
Elektřina, nazývaná též „silová elektřina“, tedy vlastní komodita (nikoli její doprava) stála u nás před energetickou krizí 1 korunu za jednu kilowatthodinu. V době krize byla „zastropována“ na 12 korun, poté klesla na 6 korun a nyní je „zlevněna“ na 3 koruny, tedy na trojnásobek ceny původní. Zhruba polovinu naší spotřeby vyrábíme levně v našich jaderných elektrárnách. Jde zhruba o 30 miliard kilowatthodin (30TWh), výrobní cena jedné kilowatthodiny (kWh) se pohybuje kolem 20 až 30 haléřů. Důkazem tohoto tvrzení jsou i ceny, za které státní společnost ČEZ tuto elektřinu nabízí na burzách, je to 10 až 12 EUR za 1 MWh (1000 kWh), tedy v přepočtu za 2,50 až 3 koruny ji naše státní společnost s péčí řádného hospodáře takto nabízí, a to nikoli se ztrátou.
Pokud se vyrobených 30 miliard KWh prodalo za 30 miliard korun a výrobní cena byla 10 miliard korun nebo i méně, vydělal ČEZ za polovinu roční spotřeby ČR 20 miliard korun, což je zhruba polovina toho, co s péčí řádného hospodáře odevzdává státu jako zisk. Při ceně 12 korun za jednu kWh jde ale v takovéto úvaze o 350 miliard korun mezi výrobou a spotřebou, při ceně 6 korun „pouze“ 170 miliard a při ceně současné „pouze“ 80 miliard. Ve státním rozpočtu ale takové peníze nejdou, po cestě se ztrácí v různých řetězcích, tedy u „keťasů“. V opačném případě bychom mohli za cenu určité energetické chudoby ČEZ pochválit, že nám za tři roky našetřil na nový jaderný blok, se započtením druhé poloviny produkce z uhlí, která také v takových podmínkách byla vysoce výdělečná, možná i na dva.
Děje se tedy to, že nám jadernou energii prodávají za cenu uhelné včetně emisních povolenek, přestože jádro žádné emise CO2 nemá, a část plateb za elektřinu, která je u nás jednou z nejdražších v Evropě, jde ve prospěch těch řetězců („keťasů“). Energetická krize byla pouze extrémem tohoto stavu.
Před volbami mnohdy padá téma „zestátnění „ČEZu“. Ale ten ČEZ je přece většinově státní společností? Není tedy lepším řešením začít s našim státním majetkem lépe hospodařit? Ti „keťasové“, kteří mají z takového hospodaření největší prospěch, nejsou přece ani minoritními akcionáři ČEZu. Kdyby byli, mají spolehlivý podíl na zisku, ale stovky miliard korun se nám ztrácejí v těchto řetězcích a na burzách mimo státní rozpočet i mimo příjem minoritních akcionářů státní společnosti zdaněný v ČR.
Závěrečné poučení
V oblasti zabezpečení dodávek energie
Investovat ano, ale do vlastní infrastruktury a zabezpečení dodávek. Mezinárodní propojení nám přináší možnost havarijní výměny i částečného obchodování, tedy prodat část přebytků nebo je naopak nakoupit ze zahraniční, pokud je to výhodné. Evropský unie má na toto i normu, 15 % průchodnosti přeshraničních propojení vůči energetické špičce členského státu. Tento parametr máme splněný se všemi sousedy, s Německem, Polskem, Slovenskem i Rakouskem. Stavba „dálnic“ na letní občasné přetoky nedává smysl a navíc, pokud bychom je dostavěli nad předepsaný limit, Evropská unie by nám okamžitě nařídila vyšší přetoky na našem území a tím i větší pravděpodobnost další nestability. Investovali bychom tedy do dalšího příjmu překupníků a vyšší nejistoty stability vlastní sítě. Naopak v zimním období je velké riziko, že nedovezeme z okolí vůbec nic, pokud v zimě nesvítí slunce, nesvítí i u našich sousedů, a pokud nefouká vítr, nefouká obvykle ani u sousedů. V létě musíme přetoky omezovat nebo alespoň nezvyšovat, a na zimu si ponechat vlastní energetické zdroje.
Úzkým profilem jsou vysokonapěťové transformátory, těch rezervních máme nedostatek. Vzhledem k tomu, že se investuje všude v Evropě, je dodací lhůta nového transformátoru 3 až 5 let od závazné objednávky. Velkým odběratelem je v současnosti i Ukrajina. V případě havárie transformátorů bez rezervy bychom měli stav podobný výpadku vedení V411 po dobu 3 až 5 let. Za úvahu stojí také obnovit v našem průmyslu schopnost si tako potřebná zařízení sami vyrábět, určitě bychom na to neprodělali.
Pokud byl jednou z příčin blackoutu výpadek elektrárny Ledvice, po uzavření naších uhelných elektráren budeme mít takový nedostatek každý den, dokonce v zimě i v létě, ale přetoky přes naše území a tím i riziko opakování blackoutu se budou zhoršovat. Do zprovoznění nových jaderných bloků máme možnost udržovat vybrané ekologizované uhelné elektrárny nebo je nahrazovat plynovými, které ale taktéž produkují CO2. Naopak kdyby měli v Litvínově v provozu vlastní závodní elektrárnu, což bylo v minulosti běžným jevem ve všech větších továrnách, nemuselo dojít k vážným škodám v ekonomice a v důsledku vypouštění spalin chemikálií do ovzduší i v ekologii. Zde je především prostor pro výstavbu nových plynových zdrojů. Musíme tedy absolvovat rozumné investice do domácích zdrojů a spolehlivosti našich energetických soustav.
Zavřít uhelné zdroje si můžeme dovolit až v době, kdy budeme mít zdroje jiné, především jaderné. Plánovaný „dovoz“ elektřiny není pouze ekonomický prodělek, ale technologická sebevražda, je to špatná energetická politika současné vlády. Ty předchozí vyvolávaly pouze větší drahotu, ta současná nám naplánovala fyzický nedostatek bez náhrady.
V oblasti ekonomické a sociální
V oblasti ekonomické máme dvě cesty: mít drahou elektřinu a z toho investovat další rozvoj energetiky, anebo mít elektřinu levnou, podpořit průmysl a investovat strategický obor z daní ze státního rozpočtu. Předprodej levně vyrobené elektřiny za cenu lipské burzy spekulativním řetězcům („keťasům“) a jeho drahé dodávky ale obohacují jiné subjekty, než je státní rozpočet nebo naše peněženky. Kdyby ČEZ v době energetické krize prodával elektřinu za 12 korun do Německa, měli bychom už dávno vyděláno na jaderný reaktor bez ohledu na debaty, zda je levný nebo drahý, a možná i na kus důchodové reformy ze státního rozpočtu.
V oblasti legislativy
Pokud nechceme dopadnout ve vlastních domech, které jsme si většinou postavili nebo zprivatizovali, tak jako v elektřině, tedy že budeme těmto „keťasům“ a burzám platit za právo v těchto domech dále žít, nelze připustit druhou vlnu emisních povolenek takovým způsobem, jak se u nás plíživým způsobem připravuje už v následujícím volebním období.
V oblasti rozvoje obnovitelných zdrojů energie
Dovozy a přetoky se energetický potenciál České republiky nezmění. Spíše zhorši nedostatkem vlastních investičních příležitostí. Namísto vlastních investic nám jsou dováženy zahraniční předotované přebytky. Pokud si má obec kvůli své ekologii i energetické samostatnosti postavit solární elektrárnu například na škole, nevyplácí se jí to v dnešní době ani s dotacemi, ty mají za důsledek cenu o třetinu až a polovinu levnější, ale nemohou konkurovat dotovaným dumpingovým nebo dokonce záporným cenám zahraničního vývozu, který se děje ve stejné době, kdy vyrábí obecní elektrárna. Plánovaná výstavba „dovozových dálnic“ tuto situaci ještě zhorší. Také zamýšlené emisní povolenky z našich obydlí se budou vybírat u nás, dotovat především zahraniční výrobce a dále zdražovat život a také zvyšovat i riziko nestability dodávek elektřiny, zatímco s tuzemskými obnovitelnými zdroji energie už díky flexibilitě a jejich plynulé regulaci umíme pracovat.
Autorem komentáře pro Solární magazín je energetický expert Ing. Hynek Beran
