Důvody jsou celkem tři:

• Dumpingový dovoz elektřiny s dotacemi deformovaného sousedního trhu. Téma jsme podrobněji rozebírali v předchozím článku, nyní se soustředíme na pohled obce, která by si chtěla ušetřit za elektřinu i emise fosilních zdrojů a postavit si elektrárnu na škole, ze které bude v létě napájet obecní úřad, policejní stanici nebo místní obchod.
• Nesystémové platby za „dopravu“ elektřiny, de facto její dodatečné zdanění ve prospěch „solárních baronů“ a dalších dotovaných producentů obnovitelných zdrojů energie.
• Nevyhovující technické podmínky, které jsou u nás a částečně i na Slovensku unikátní a jinde v Evropě je nemají.

Technické souvislosti a historie

Solární energetika se u nás začala rozvíjet v letech 2009 až 2011 poněkud nešťastným způsobem, který je čtenářům většinou známý. Vysoké dotace pro fotovoltaiku byly nastaveny ještě z doby, kdy šlo o drahou vesmírnou technologii ze satelitů, ale jejich cena v roce 2009 výrazně poklesla. Tehdejší poslanecká sněmovna ale v daném období nezrušila princip, že se dotace výkupu solární elektřiny mohou ročně snižovat pouze velmi mírným způsobem.  Z toho vznikla velká příležitost ke spekulativním investicím, mnohdy i za cenu ztráty bonitní orné půdy. V průběhu následujícího období se dotace snižovaly pouze velmi mírně, a celý proces byl zaražen nikoli jako hospodářský tunel, ale účelovým výpočtem, který omezil solární instalace především v průmyslu a na rodinných a bytových domech a způsobil stagnaci celého odvětví na dalších deset let. 

Méně známé jsou ale další technické souvislosti. Po roce 2000 u nás byl zaveden trh s elektřinou, do kterého investovaly i teplárenské společnosti kolem 200 miliard korun (tehdy cena dvou jaderných bloků). Šlo především o výstavbu chladících věží, aby bylo možno vyrábět elektřinu i v létě, kdy se netopí, a to obvykle s dosti nízkou účinností, ale zato vysokými emisemi CO₂. Emise se totiž počítají i z uhlí, jehož teplo nám chladící věží uteče do vzduchu. Výrobců bylo mnoho a poptávky po elektřině zejména v letním období méně, a tak se vymyslel princip „vynucené výroby elektřiny“ při ohřívání teplé užitkové vody a také při udržování stability soustavy. Soustavu bylo možno provozovat i jiným způsobem a regulovat na straně spotřeby, ale tento princip byl pravidly českého trhu odmítnut. Tímto způsobem se u nás s nízkou účinností a s vysokými emisemi vyráběla elektřina navíc, která se ani na trhu nevyplácela a byla vyvážena mnohdy za ceny levnější, než za které byla doma prodávána.

Nové solární instalace dostaly na rozdíl od ostatních účastníků trhu výjimku. Všichni musí dodávat do soustavy předem sjednané množství elektřiny, pouze tyto privilegované zdroje mohou dodávat libovolně podle počasí a za všechnu takovou elektřinu dostanou štědře zaplaceno, i když taková dodávka není stabilní a v řízení soustavy může způsobit vážné problémy. Krom vysokých poplatků se tak všichni skládáme i na dražší provoz celé soustavy, aby tyto privilegované zdroje mohly bez technických omezení vydělávat. Naše domácí instalace na střechách už ale takové štěstí nemají.

Solární produkce po roce 2010 v takovém pojetí uhelné elektrárny příliš neohrozila a fakticky ani nenahradila. I při solární špičce musely zůstat v provozu kvůli dodávce teplé užitkové vody a také kvůli vyrovnávání nestability solární výroby, a tak se export elektřiny, v mnoha případech dumpingový, po rozjezdu solárního boomu ještě navýšil. V té době spočítala firma EGÚ Brno, a.s., na objednávku síťových společností, že se do soustavy v tomto režimu nevejde více jak právě 2000 MW solárního výkonu. Státní společnost ČEPS podle tohoto výpočtu určila limity pro tři distribuční společnosti ČEZ, E.ON a PRE a ty na základě uvedeného výpočtu svorně odmítaly dalších deset let připojení domácích i jiných instalací (viz obrázek dále).

V té době jsme ale s týmem odborníků pracovali na jiném, technicky logickém scénáři. V létě přece nemusíme ohřívat teplou užitkovou vodu na uhlí, když máme přebytek solární výroby, a můžeme jej snadno uplatnit v domácích boilerech, teplárnách i jinde. Tuto studii jsme začali zpracovávat na popud tehdejšího místopředsedy představenstva společností ČEPS Ing. Miroslava Vrby, CSc. Měli jsme k tomu výpočty i scénáře, ve kterých bylo nikoli 2000 MW solární energie, ale také 4000 a dokonce 6000 MW, a soustava stále fungovala. S nástupem nového vedení ČEPS byl ale tento projekt v roce 2016 násilně zaražen, přední odborník M. Vrba počátkem roku 2017 odvolán z funkce a propuštěn, a dokonce byla uzavřena i česká pobočka Světové energetické rady (WEC), kterou on vedl. Spolu s tehdejším předsedou Komise pro životní prostředí Akademie věd ČR MUDr. Radimem Šrámem, DrSc, jsme se pokusili některé principy popularizovat a koncem ledna 2018 jsme na půdě Akademie věd ČR uspořádali odborný seminář navštívený médii i řadou politiků. Varovali jsem také před očekávaným uzavíráním uhelných zdrojů a již v té době jsme předpověděli zdražení, které nás zasáhlo o čtyři roky později.

Doporučovali jsme další řiditelné instalace ne na polích, ale především na střechách, kam tento typ energie bezpochyby patří. Byla to ale poslední akce tohoto druhu. I přes to se nám díky sponzorům následně podařilo vydat knihu „Česká energetika na křižovatce“.

Česká solární výroba až donedávna krom privilegovaných instalací stagnovala, o čemž svědčí následující obrázek.

Obrázek 1 Vývoj instalovaného výkonu solárních elektráren v ČR. Na obrázku je dobře vidět nárůst solárních instalací („baronů“) v letech 2009 až 2011 a deset let stagnace, přetrvávající preferencí uhelné energetiky v ČR a podpořené účelovými „odbornými“ výpočty.

Proč se po roce 2022 už nedařilo „baronům“?

Dotace evropské unie jsou dvojího typu. Provozní, kdy je produkce elektráren vykupována za předem určenou cenu, a investiční, kdy zájemce dostane úvodní dotaci pro výstavbu zdroje, obvykle ve výši třetiny až poloviny jeho investičních nákladů, a s takovou výhodou už musí bez další dotace samostatně uspět na trhu. Oba druhy dotací není možno míchat dohromady. Protože v ČR byla další dotace výkupu solární energie kvůli minulé zkušenosti politicky nepřijatelná, byly zvolena dotace investiční. Kvůli narůstajícím přebytkům především z Německa se ale takováto investice na poli nevyplatí. Nové snahy o takovéto zdroje nakonec zarazily banky, které je po konzultaci s odborníky odmítaly investovat, protože by takový podnikatel mohl snadno s úvěrem zkrachovat. Tento problém se týká především velkých elektráren na polích určených na dodávky „do sítě“, domácí elektrárny na střechách i v průmyslových areálech jsou na tom o mnoho lépe, takže se jich v rámci dotovaných programů také po deseti letech stagnace mnoho postavilo a fungují.

Sdílení vyrobené elektřiny v rámci obce (energetické komunity) se ale stále nevyplácí, protože zde pro tento způsob využití obnovitelné energie máme velmi nevýhodné podmínky. Problém je v tom, že obec není vlastníkem nebo spoluvlastníkem elektrického vedení na svém území, a k oprávněným platbám za technický rozvoj a provoz jsou přidávány další poplatky ve prospěch třetích stran.

Dovoz elektřiny nebo investice?

S Německem jsme sousedé. Pokud u nás svítí slunce, svítí i u nich. V té době jsou náš trh i sítě zahlceny uměle dotovanou elektřinou, kterou v Německu neumí spotřebovat. Důvodem, proč ji tam vyrábějí i za záporné ceny, jsou dotace. Žádný výrobce nevyrábí zboží, za které by nedostal zaplaceno, ale za které naopak musí zaplatit, že je do energetické sítě vůbec může vpustit. Kdyby šlo o stálý jev a prosperující ekonomiku, mohli bychom uvažovat o tom, zda se nám vůbec vyplatí naši komunitní energetiku stavět a zda není lépe pouze dovážet. Vzhledem k tomu ale, že jde o politické rozhodnutí u sousedů a už nyní vyvolává u nich hospodářské a sociální problémy, nelze se na toto spoléhat a je lépe se poohlédnout po vlastní střeše.

Zde se ovšem řada starostů obcí dostává do dilematu, pokud staví elektrárnu a potřebuje zajistit návratnost své investice, i když ne tržní, ale alespoň v rozumné době životnosti zařízení. Dostáváme se také do dilematu s dodavatelem elektřiny, který chce za zbytek dodávky mimo naši vlastní výrobu vyšší cenu, než kdybychom si nic nevyráběli, a „výkup do sítě“ dnes již prakticky neexistuje (i přesto nás stále nutí platit těm privilegovaným – viz dále).

Cena elektřiny je v současnosti tvořena cenou vlastní komodity (silové elektřiny) a cenou její dopravy (regulovaná složka). Obojí stojí dnes kolem 3 Kč za 1 kilowatthodinu, tedy dohromady zhruba 6 korun. Pokud se nám podaří spotřebovat vyrobenou solární elektřinu ve vlastním objektu, máme vyhráno. Neušetříme sice na levné výrobě, jak jsme původně zamýšleli, ale na poloviční ceně bez dopravy. Otázkou ale je, co budeme dělat s přebývající elektřinou například na škole v době školních prázdnin, když ve škole nikdo není, ale mohli bychom třeba ohřívat bazén.  V českých tarifních podmínkách nám nikdo neuleví, a to dokonce když spotřebováváme vlastní obnovitelnou elektřinu ve vedlejší ulici nebo i ve vedlejším domě.

Cena dopravy elektřiny

Daně a poplatky

Daň z přidané hodnoty je u nás vysoká, nad rámec evropského průměru i doporučení Komise. Těch 21 % musíme zaplatit i v případě, že naší zemi pomáháme svou instalací splnit její mezinárodní závazky. Kdo je v takovém případě větším příjemcem přidané hodnoty, občan nebo vláda?

Horší je to ale s nesystémovým poplatkem za obnovitelné zdroje energie, který platíme za každou distribuovanou kilowatthodinu. Je to podobně spotřební daní z pohonných hmot s tím rozdílem, že tyto peníze nekončí ve státním rozpočtu, ale v rozpočtu soukromých vlastníků solárních a jiných obnovitelných elektráren. Platíme 49,5 haléřů z každé distribuované kilowatthodiny. Máme-li na střeše elektrárnu 10 kW, podílíme za na plnění závazků v EU asi 200 procenty naší domácí spotřeby. Před tím ale musíme zaplatit „solárním baronům“, kteří se svojí výrobou jenom 3 %. Přitom musíme zaplatit 20 % ceny distribuce někomu jinému, a to už bolí.

Tento poplatek byl za energetické krize vládou zrušen, ale poté byl znovu zaveden ještě za ministra Síkely. Platit 21% daň a dalších 20% poplatku, de facto další skrytou daň, to už je už mnoho.

Bez poplatku za obnovitelné zdroje energie (nikoli ovšem za ten náš), bez DPH nebo alespoň s rozumnější sazbou a s určitým započtením napěťové úrovně (viz dále) by nás distribuce elektřiny ve městech a obcích stála polovinu, a pak by se už komunitní energetika v rámci sdílení v obci vyplácela bez ohledu na dumpingové ceny trhu.

Napěťové úrovně

Napěťové úrovně máme čtyři, 400 kV (ČEPS), 110 kV (okruhy kolem velkých měst), 22 kV a domácích 240 voltů. Správná komunitní energetika se má spotřebovat v místě a čase, kde vniká, a vystačí si proto obvykle se dvěma posledními napěťovými úrovněmi, v těch vyšších by neměla rušit jejich provoz. K tomu je ale nutné dodat, že ty „městské“ napěťové úrovně mají hustší kabeláže a jsou náročnější na obsluhu, tudíž v takovém případě nemůže jít o poplatek poloviční, ale přiměřeně nižší. Je to podobné, jako kdybychom v dopravě uplatňovali „jednotnou jízdenku“ za Pendolino i za MHD a pak se divili, že nám ta městská doprava podle „pravidel dopravy“ nějak nefunguje, protože je příliš drahá.

Nevyhovující technické podmínky

Absence „sousedského tarifu“

Takovýto tarif mají v mnoha jiných zemích. Blízkost domů v obci bývá vyjádřena kilometrickou vzdáleností, poštovním směrovacím číslem, příslušností k určitému elektrickému vedení nebo katastrem obce. U nás nic takového není. Pokud chcete sdílet elektřinu se sousedem přes ulici, zaplatíte to samé, jako kdybyste ji dodávali z okolí Prahy do hutí v Ostravě. Dokonce ty hutě jsou na tom lépe, protože odebírají elektřinu z vyšší napěťové úrovně a zaplatí nižší tarif, nežli má váš soused odnaproti.

Situace je v naší energetice natolik extrémní, že pokud pozemek, který vás spojuje, patří sousedovi, sídlišti nebo městu, vyplatí se už u instalací nad 30 až 50 kW vykopat si vlastní kabel a distribuční síť s takto předraženým tarifem neužívat pro sdílení vlastní elektrárny vůbec. To ale také není technicky dobré, protože síť má v případě výpadku většinou nejméně jeden záložní směr pro napájení z druhé strany, kdyžto náš vlastní kabel je pouze jeden. Přestáváme prodělávat, ale omezujeme energetickou bezpečnost.

Dalším extrémem jsou pak bytové domy, většinou paneláky, s více vchody. Zde se solární elektrárny vyplácí, protože mají většinou rozlehlou střechu a když nejdou v jedno vchodu doma, můžou elektřinu využít sousedé. Ale pokud má každý vchod vlastní elektrický rozvaděč, je za to účtováno stejně, jako kdyby ten druhý vchod byl také někde v Ostravě nebo pro Ostraváky třeba v Plzni. Přitom jde o pár metrů kabelu, který vede kolem domu, obvykle i ještě na domovním pozemku, ale těch pár metrů na našem pozemku je součástí veřejné distribuční sítě. Jediným řešením je v současnosti vybourat elektrický rozvod v celém domě a udělat si rozvaděč jeden. Tedy opět zmarněná investice, abychom se zbavili nevhodně navrženého poplatku.

Měření po fázích

Měření po fázích je evropským unikátem, který skoro nikde neznají. Rozvody v menších bytech mohou být jednofázové, rozvody ve větších bytech a rodinných domech obvykle třífázové. Větší solární instalace musí být rozděleny mezi jednotlivé fáze.

Představme si, že máme na střeše domu solární elektrárnu například o výkonu například 10 kW, která ráno v menším osvitu vyrábí 3 kW. Chceme si uvařit kávu, kávovar má příkon 2 kW. Normální člověk by se naivně domníval, že může ještě 1 kW spotřebovat na něco jiného a bude na nule. Opak je však pravdou: vyrobené 3 kW jsou rozděleny do tří fází, kávovar je na jedné z nich. Český systém účtuje tak, že kávovar spotřeboval 1 kW z vlastní elektrárny, 1 kW ze sítě, a zbývající 2 kW odešly druhými dvěma fázemi do sítě.

V pololetí letošního roku začala navíc platit povinnost mít k domácímu obnovitelnému zdroji elektřiny obchodníka, který vykupuje přebytečnou elektřinu. Ten „vykoupí“ takto uměle vypočítaný přebytek z jedné fáze za nulovou nebo velmi nízkou cenu a „dodá“ nám za cenu plnou do fáze druhé. Jde v podstatě o legalizaci předprodeje elektřiny vyrobené v našem vlastním domě nám samým, na kterém vydělává někdo jiný, a ještě k tomu platíme drahou distribuci i s poplatky, přestože jsem si elektřinu sami spotřebovali.

Pro tyto neobvyklé podmínky „českého trhu“, které mají pouze částečně jen na Slovensku a v Portugalsku, se také vyrábějí technická zařízení pro „českého zákazníka“. Elektroměry jsou speciálně upravovány, aby nejprve změřily rozdíl na každé fázi a pak z toho udělali součet. V Německu i v okolní Evropě je to naopak, změří se celková spotřeba domu a od ní se odečte výroba elektrárny. Pro český trh se vyrábí i speciální asynchronní střídače, které umí část elektřiny poslat do fází nerovnoměrným způsobem podle aktuální spotřeby. Princip však není neomezený, zařízení jsou dražší a obvykle ani ta nejmodernější, protože jde většinou o úpravu existujících zařízení pro velmi omezený počet zákazníků, které nemají v Evropě i jinde na světě.

Politická strana, která t.č. zodpovídá za MPO, měla ve svém volebním programu toto zrušit už před čtyřmi roky. Nejde o žádný složitý legislativní proces, ale o vypuštění jedné věty ve vyhlášce, kterou vydává právě MPO. Uvidíme tedy, kdo to bude mít v programu novém.

V současnosti distribuční společnosti poptávají nová elektronická měřidla. Pokud budou poptávána v souladu se současnou českou legislativou, hrozí reálné riziko, že bude následující vláda tvrdit, že změna už není možná, protože by přišlo příliš draho nově instalovaná měřidla vyměnit nebo je alespoň přeprogramovat.

Podobným způsobem účtování o energii vyrobené a spotřebované uvnitř bytového domu jako o energii dodané zvenčí funguje i tzv. „statický algoritmus“ Energetického datového centra pro energetické komunity. Musíme dopředu odhadnout, jaké množství elektřiny, kdo spotřebuje. Pokud se v odhadu netrefíme anebo někdo vypadne, je nám účtováno a takové elektřině jako o „dodané ze sítě“ včetně distribuční sazby a obchodních marží, přestože fyzicky dům neopustí a v klidu ji spotřeboval jiný soused.

Čtvrthodinová měření pouze u členů energetických komunit?

Denní spotřeba běžných domácností je odhadována a placena jednou ročně, spotřeba všech členů energetických komunit je měřena po čtvrthodinách. Představme si dvě důchodkyně na jednom patře bytového domu, obě mají ledničku, vysavač a elektrický sporák. Jedna se přihlásila k odběru obnovitelné elektřiny na střeše domu, druhá nikoli. Zatímco ta druhá může vařit i luxovat tak, jak byla zvyklá, způsobuje ta první svým vařením a úklidem, pokud toto nedělá ve stále stejnou hodinu, obchodníkovi „odchylku v diagramu“, kterou jí zpoplatní. Kdyby měli všichni stejné elektroměry, jsou na tom všichni stejně, ale ty „odchylkové“ dostávají přednostně členové energetických komunit. A to i ti, kteří pouze spotřebovávají obnovitelnou elektřinu. Srovnejme toto s dotovanými instalacemi z roku 2010, kterých se měření odchylky netýká vůbec, máme „dvojí metr“ pro jednu obnovitelnou energii.

Závěrem

Za sdílení elektřiny mezi jednotlivými budovami v obci musíme zaplatit:

v oblasti regulovaných plateb

• 21 % DPH, což je jedna z nejvyšších sazeb v Evropě, i když se tímto obce mohou významně podílet na plnění závazků ČR v EU;
• 49,5 haléřů z každé sdílené kilowatthodiny ve prospěch privilegovaných obnovitelných zdrojů energie z minula, což představuje dalších 20 % ceny distribuce;
• Platbu za vyšší napěťové úrovně, které v dobře organizované komunitní energetice neužíváme,

a v oblasti vlastní komodity (silové elektřiny):

• Zdražující se trendy od dodavatele zbytku elektřiny, vyvolané zejména dumpingovými dovozy přebytků elektřiny do ČR;
• „Předprodej“ elektřiny v našem vlastním domě, účtovaný pomocí vyhlášky MPO o měření této elektřiny po fázích (v průmyslu na vyšších napěťových úrovních to takto nemají),
• anebo způsobený nevhodným statickým algoritmem rozúčtování elektřiny vyrobené v bytovém domě Energetického datového centra.

Jedna kilowattová hodina zemního plynu nás dnes přijde na 2 koruny, někdy i méně, a moderní plynový kotel má účinnost více jak 95 procent. V tomto pojetí se nám vyplatí spíše dovážet na letní ohřev teplé užitkové vody zemní plyn odkudsi z Ázerbájdžánu, než zaplatit 3 koruny za to, že můžeme přebytečnou solární energii se sousedem nebo sousední školou zadarmo sdílet. Pokud máme v obci školu a bazén, vyplatí se nám v těchto podmínkách zahodit obnovitelnou energii ze školy a namísto 3 korun za distribuci obnovitelné elektřiny do bazénu, kterou bychom i tak museli dodat zdarma, si koupit o korunu levněji stejné energetické množství zemního plynu. Máme také alternativní možnost zakopat si vlastní kabel k radnici nebo k dopravnímu podniku, což už některé obce dělají nebo plánují. Zodpovědné subjekty na tyto naše podněty zatím nereagují, vážně se ale zamýšlejí provozovatelé sítí, kterým se zhoršují technické podmínky, na které by měli reagovat. U toho se po nich ale žádá, aby své služby zlevňovali, ale nesystémové poplatky, které nepřispívají na jejich technické náklady, u toho vybírali dále.

V rámci předvolebních programů existují i úvahy, že se s cenami trhu „nedá nic dělat“, a tím i s nepřiměřenými zisky překupníků mimo státní společnost ČEZ, ale naopak že máme rezervu v regulovaných sazbách za dopravu elektřiny. V takové situaci je nutno se vážně zamyslet, kde tuto rezervu skutečně máme, zda jde o technický stav sítí anebo nepřiměřené poplatky třetím stranám, které nemají s provozem našich soustav nic společného. Budeme-li stále platit nepřiměřené zisky překupníkům na trhu, k tomu vysoké daně, a ještě k tomu poplatky srovnatelné s daněmi ve prospěch privátních subjektů, a požadovat na technických společnostech, aby v takovém prostředí „šetřily“ a snižovaly své náklady na úkor technického rozvoje sítí, hrozí nám v následujících letech dodávky předražené elektřiny v domácím energetickém systému se sníženou spolehlivostí a zvyšujícím se rizikem nestabilních dodávek a blackoutů.

Za minulého režimu existoval vtip, že „socialismus je společenský řád, který se pružně a energicky vyrovnává s nedostatky, které by jiným společenským řádům ani nevznikly“. Podobným způsobem se česká komunitní energetika potýká s problémy, které v okolních evropských státech mnohdy ani neznají, vymlouvajíc se u toho na evropskou legislativu.