Jedna z nejcitovanějších klimatických studií z loňského roku, výzkum Postupimského institutu pro výzkum dopadů klimatických změn s názvem Ekonomické závazky změny klimatu, byla vědci zpochybněna pro velmi „přestřelené“ výpočty.

Vědci z Postupimi počítali, jak by se případné klimatické změny promítly do ekonomické výkonnosti. A závěr, že by se bez přijetí výrazných opatření globální ekonomická výkonnost do konce století oproti roku 2015 snížila o téměř 62 procent přišel mnohým pochybný od začátku.

Doposud studie hovořily maximálně o 20 procentech, což expertům z oblasti ekonomie rovněž přišlo přehnané.

Když se vědci začali o Postupimskou studii zajímat, zjistili, že problém vznikl už v samotné metodice, která na rozdíl od ostatních studií analyzovala i menší geografické jednotky s extrémními jevy.

Navíc podle revizní studie velmi podcenili statistickou nejistotu vývoje klimatu v budoucnu.

A do třetice byla do výpočtu použita chybná data z Uzbekistánu v devadesátých letech 20. století, a protože jde o poměrně velkou zemi v klimaticky významném regionu, tyto chyby podstatně ovlivnily výsledek.

Po přepočítání vyšlo, že odhad ztrát je zhruba stejný jako u ostatních studií, kolem dvaceti procent.

Samotná prezentace studie ale v dubnu 2024 přinesla výzvy k zesílení boje s klimatickou změnou.

„Musíme své emise drasticky a okamžitě snížit – pokud se tak nestane, budou hospodářské ztráty v druhé polovině století ještě větší a do roku 2100 dosáhnou v celosvětovém průměru až 60 %. Z toho jasně vyplývá, že chránit klima je mnohem levnější než to nedělat, a to ani nebereme v úvahu neekonomické dopady, jako jsou ztráty na životech nebo biologické rozmanitosti,“ citoval jednu z postupimských vědkyň český Ekolist.

Otevírá se otázka, do jaké míry lze spoléhat v klimatické politice na „vědecký konsensus“ a akceptovat vědci předložená řešení.

Tím spíše, když politici často s vědeckými závěry pracují velmi účelově. Již bylo zanalyzováno mediální „pokrytí“ zpráv panelu IPCC, považovaného za největší mezinárodní autoritu ve výzkumu klimatu. Vědecká skupina, která je držitelem Nobelovy ceny za mír, obvykle zpracovává tři scénáře. Optimistický, střední a pesimistický. Média celkem neomylně sahají po tom nejhorším, a ještě mu interpretací dodávají mnohem dramatičtější vyznění.

Vystrašená veřejnost pak tlačí na politiky, aby přijímali co nejradikálnější řešení.

Nedávné vyšetřování v Evropské unii rozkrylo, že na unijní úrovni, která je dnes největším legislativním tahounem „zelené“ agendy, vznikl v podstatě koordinovaný systém spolupráce politiků, úředníků, médií a neziskových organizací, ve kterém byly podobným způsobem „protlačovány“ návrhy na co nejpřísnější ekologickou politiku. V centru této skupiny stál Frans Timmermans, první místopředseda Evropské komise v letech 2019-2023, kdy kulminoval tlak na prosazení široké škály opatření proměňujících ekonomiku i celý život směrem k větší ekologické šetrnosti, dohromady známé jako Green Deal. Holandský komisař měl pod sebou právě tuto agendu.

Petr Šourek, novinář píšící o vědě, vysvětluje, že sami vědci vnímají, jaké výsledky jsou od nich žádány a také, kdo jim jejich výzkum financuje. „Současná věda je kartel. Velcí hráči jsou mezi sebou provázáni společnými projekty, vzájemně si sedí v komisích, kde si schvalují projekty. Kdo vybočí z řady, je vyobcován. Instituce se sama zbaví akademika, který jde proti konsenzu. Jinak by jim ostatní neschválili granty a instituce, která kryje černou ovci, zůstane bez velkých peněz,“ říká pro Solární magazín.

Při vší smysluplnosti úsilí o šetrné chování k naší planetě je asi zřejmé, že slogan „důvěřujte vědě“, který se z covidové pandemie přesunul i do klimatické změny, by neměl znamenat automatickou akceptaci všeho, co je s vědeckou visačkou předloženo.

Podle Petra Šourka je třeba mít na paměti, že vědci nejsou žádný hlas přírody, ale hlas lidí, kteří mají místo v institucích. Řešením proto je doplnit respekt k výstupům vědců politickou pluralitou při jejich hodnocení a implementaci.

To se však bohužel kolem klimatické změny od počátku neděje.

„Podklady pro rozhodnutí pocházejí z matematických modelů, ale věří se jim, jako by pocházely z empirických měření. Přitom se jedná o různě pravděpodobné a někdy i zcela nepravděpodobné scénáře budoucnosti. Když model předpoví něco málo hrozivého, aktivisté se obávají, že by si to lidé vysvětlili tak, že se nic neděje, a pak sahají po nepravděpodobných hodnotách a veřejnost straší,“ vysvětluje Petr Šourek. Ten jako novinář dlouhé roky píše o vědě a vědecké agendě.

Součástí tohoto strašení je i tlak na rychlost přijímání změn, nejvýrazněji vyjádřený sloganem Grety Thunbergové, že naše planeta hoří. Politici tomu dali sofistikovanou kategorii „předběžná opatrnost“.

„Debata a kritika vyžadují čas, který jim klimatický aktivismus nedopřává,“ poznamenává k tomu pro Solární magazín Petr Šourek.

Podstatou celé debaty o klimatu podle něj totiž není věda, ale v podstatě náboženské přesvědčení, že člověk je škůdcem tohoto světa. A pro něj se pouze hledají důkazy.

„Opravdu nevím, jestli je hypotéza, že si člověk přehřál planetu, správná. Jsem na pochybách. Možná je i správná. Vidím ale, že na tuto hypotézu nejsou kladeny příliš vysoké nároky,“ uzavírá vědecký novinář.

Změnit se to pokusil například český poslanec Jiří Kobza, vystudovaný přírodovědec, který v Poslanecké sněmovně uspořádal mezinárodní konferenci expertů, kteří se k závěrům IPCC stavějí kriticky.

Ačkoliv byla akce některými médii prezentována jako „sraz popíračů globálního oteplování“, nelze zpochybnit, že se držela ve vědecké rovině. V příspěvcích se třeba rozebíral příspěvek uhlíku ke skleníkovému efektu a jeho srovnání s vlivem vodní páry.

„Měl jsem možnost již několikrát vidět, jak zpolitizovaná „věda“ pracuje s pečlivě a cíleně vybranými, parciálními daty, mnohdy bez ohledu na ostatní související jevy. To samozřejmě vyhovuje zadavatelům a tedy těm, kdo to platí takové výsledky bádání, které odpovídají jejich politickým i ekonomickým záměrům,“ vysvětluje poslanec Kobza svou motivaci ke svolání konference.

Konferenci považuje za úspěšnou. „Pořadatelem konference, kterou jsem zastřešil, byla mezinárodní nadace CLINTEL, ve které je soustředěno na 2000 emeritních profesorů z věhlasných univerzit Evropy, Kanady a Austrálie. Mnoho z nich se účastnilo této konference, kde přednášeli výsledky svého mnohdy celoživotního výzkumu a měření v nejrůznějších oborech, souvisejících se změnami teplot na planetě Zemi. Jednalo se o emeritní vědce, kteří tudíž nejsou závislí na grantech a mohou si dopřát ten vědecký luxus, kterým je mluvit pravdu. Prezentované výsledky jejich mnohdy celoživotních bádání a měření, jsou vědecky podložené a tudíž neodiskutovatelné,“ uvádí pro Solární magazín.

V listopadu 2024 podle něj konference stála proti obrovské politické a ekonomické síle. Po nástupu prezidenta Trumpa se podle něj přístup změnil.

„Jako pragmatický obchodník vidí, jak drtivý dopad má klimaalarmismus na světovou ekonomiku a svým odstoupením od pařížské dohody, otevřením možností dalších vrtů na ropu i v Mexickém zálivu, zlevněním energií a dalšími kroky postrčil vývoj americké ekonomiky výrazně dopředu. Je zde vidět jasný přístup pragmatika,“ myslí si poslanec Kobza.

Přístupem pragmatika je bezesporu i rozhodnutí majitele domu investovat do šetrnějších a modernějších vytápěcích technologií.

Pokud je ale někdo k tomuto rozhodnutí tlačen, například administrativním zdražením některých způsobů vytápění, mělo by se tak alespoň dít transparentně a férově, ne motivací záměrně vyvolaným strachem.

Tomu se v právu říká vydírání.