Označit summit OSN za „klimatické Vánoce“ může působit jako nadsázka ve službách přitažlivého titulku, ale skutečně se ve třetím tisíciletí pravidelně jedná o největší klimatickou událost roku, spojenou s více či méně úspěšným hledáním naděje pro svět.

Než do Beléma dorazí králové a prezidenti, pojďme si tedy v rámci usebrání „klimatického adventu“ připomenout historii tohoto globálního podniku, který každého podzimu přesouvá pozornost k agendě životního prostředí.

OSN se o agendu životního prostředí zajímala od svého vzniku v roce 1945. Už od počátku se v jejích dokumentech uvažuje o sociálních a také ekologických aspektech ekonomické činnosti, velmi přispěla k rozšíření pojmu „udržitelný rozvoj“.

Během padesátých a šedesátých let se na její půdě konala první odborná setkání, která vyvrcholila v roce 1972 Konferencí OSN o životním prostředí, pořádanou ve Stockholmu. Její výstup, Stockholmská deklarace, je považován za přelomový moment v uvažování o životním prostředí vůbec.

Severobrazilské město Belém má s aglomerací přes dva miliony obyvatel. FOTO: Facebook COP 30 Brazil

Bylo zde formulováno celkem 26 principů, kterých se mají státy držet při jeho ochraně. A jak už to v OSN bývá, nemohl pro implementaci chybět úřad, Program OSN pro životní prostředí se usadil v keňském Nairobi.

Naše společná budoucnost

Průnik úřední agendy do povědomí veřejnosti se podařil velmi rychle. Hned následujícího roku v souvislosti s jednou z blízkovýchodních válek propukla krize v dodávkách klíčové hospodářské suroviny, známá jako „Ropný šok“. Západní státy se ocitly doslova na suchu a musela být přijímána úsporná opatření.

Vedle prvního zamyšlení motoristů nad cenou pohonných hmot, které vedlo k nárůstu popularity menších vozů s nižší spotřebou (poprvé v historii na tom nejvíce vydělaly asijské automobilky v čele s japonskou Toyotou) vedl ropný šok i ke změně celkového uvažování o planetě a životním prostředí. I proto, že se mnohde potkal s momentem únavy z poválečného hospodářského zázraku.

Hezky to popisuje třeba německý román Hurá, ještě žijeme, kde doposud bezohledný miliardář najednou objeví jízdu na kole a chuť chleba se sádlem.

A protože každá agenda si najde své politické zastoupení, rodí se během sedmdesátých let v mnoha zemích Strany Zelených. Jejich první generace představuje poměrně svérázný politický proud, vzešlý z radikálních demonstrací, ale postupně se profesionalizují a stávají součástí politické scény.

Ačkoliv jsou osmdesátá léta, éra Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové, mnohými vnímána jako návrat konzumní společnosti, právě v této době Zelení poprvé pronikají do parlamentů. V roce 1983 v Německu, o rok později v Lucembursku, pak i v Rakousku, Finsku nebo Švédsku.

V USA tamní systém prosazení malých stran velmi ztěžuje, ale od počátku devadesátých let dokáže v prezidentských volbách překvapivě úspěšně bodovat advokát Ralph Nader, který předtím vedl mnoho bojů za práva spotřebitelů, zejména proti výrobkům poškozujícím lidské zdraví.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let totiž přichází další vlna zájmu o ekologická témata, hlavně po katastrofě v Černobylu. Roku 1987 expertní zpráva Naše společná budoucnost poprvé zavádí termín „trvale udržitelný rozvoj“ a v roce 1992 se v Riu de Janeiru koná dvacet let po Stockholmu konference OSN, nazývaná „Summit Země“.

Tento summit nastartoval úsilí o ochranu životního prostředí v podobě, která se drží dodnes. Jeho výstupem byl kromě Rámcové úmluvy o změně klimatu, ratifikované členskými státy, také program pro úřednický aparát OSN, známý jako Agenda 21, s podtitulem „Akční plán pro 21. století“.

Podobné velkolepé názvy se stanou charakteristickým rysem debaty o životním prostředí, dávno před slovy Grety Thunbergové, že planeta hoří. Jedna strana této debaty je bude vnímat jako nezbytné pro zdůraznění nebezpečí, kterému planeta čelí, druhá bude namítat, že přepálené pojmosloví posouvá debatu od racionality na úroveň víry, hříchu a vykoupení.

Na Rámcovou úmluvu z Ria navázal o pět let později Kjótský protokol, který obecnou vůli ke snižování emisí převáděl do konkrétních závazků a úkolů, od kterých se odvozuje veškerá současná snaha o dekarbonizaci a cíle snižování podílu CO2 ve vzduchu.

Cesta ke Kjótu ale začala v Berlíně. Tam se na přelomu března a dubna 1995 sešlo 127 států, které už měly ratifikovanou Rámcovou úmluvu z Ria, početně byl zastoupen též neziskový sektor. Formát každoročního setkávání signatářů k posouzení pokroku pro řešení změn klimatu zakládal tradici výročního setkávání.

První konference nastavovala standardy, jak bude smlouva reálně naplněna. Jako podklad pro jednání byly připraveny dokumenty, které zaváděly do smluvního vztahu princip stanovení závazných emisních limitů a časových termínů.

Berlínský mandát

Dramatické zákulisí konference teprve nedávno detailně rozkryly obsáhlé memoáry její oficiální hostitelky. O ministryni životního prostředí SRN Angele Merkelové také nikdo netušil, jaká bude její politická budoucnost a že klimatickou agendu poznamená snad nejvíce ze všech státníků historie.

Tehdy byla ministryní jen několik měsíců a konference byla její první mezinárodní zkušeností. Na resort životního prostředí přišla v listopadu 1994, když Helmut Kohl sestavil svou poslední vládu. Někdejší východoněmecká vědkyně, která se do vlády dostala jako zástupkyně nově připojených spolkových zemí, patřila k nejméně viditelným členům kabinetu. Na ministerstvu nahradila charismatického a mezi ekology oblíbeného Klause Töpfera, takže chtěla ukázat, že jde v jeho stopách.

„Konference začala 28. března 1995. Do 4. dubna jednali výhradně úředníci,“ vzpomínala ve své knize vzpomínek Svoboda, která se stala událostí loňského podzimu. Pak teprve dorazili politici, které hned na úvod strhl spolkový kancléř Kohl svým projevem o matce zemi.

„Ministry čekalo mnoho práce, protože dosud bylo dosaženo jen málo kompromisů. Zkušení členové výboru mi poradili vybrat asi dvacet ministrů jako takzvané „přátelé předsedkyně“ neboli „friends od the chair“ a pravidelně s nimi konzultovat stav jednání. Členové této skupiny by pak měli ve svých regionálních nebo zájmových skupinách zajišťovat možné kompromisy,“ líčila Angela Merkelová, jak konference probíhala.

Jako nováčkovi jí prý připomínala obrovské mraveniště, ve kterém tušila vnitřní systém a logiku, ale stále viděla jen chaotický pohyb na povrchu. S orientací jí pomáhali dlouholetí ministerští úředníci a světoví státníci, se kterými se zrovna dala do řeči.

Sblížila se zejména s ministrem životního prostředí Indie Kamalem Nathem, který ve skupině „přátel předsedkyně“ hájil zájmy jihoasijského regionu. Když nastal poslední den summitu a kompromis byl stále v nedohlednu, indický ministr jí poradil, aby skupinu „přátel“ ještě rozdělila na zástupce průmyslových a rozvojových zemí, posadila je do oddělených místností a chodila mezi nimi jako prostředník.

„Pozdě večer se konalo krátké plenární zasedání. Všem účastníkům bylo jasné, že potřebujeme více času. Neřekla jsem jim, co přesně mám v plánu. Nakonec jsem všechny delegace požádala, aby byly k dispozici neustále, tedy i v noci. Krátce před půlnocí jsem zahájila svou kyvadlovou diplomacii,“ vzpomínala v knize.

Průmyslové země prý dělaly problémy, s rozvojovými našla porozumění lépe. Velký respekt si u Angely Merkelové vydobyla Čína. Byla noc z pátku na sobotu, a kvůli časovému posunu navíc delegáti měli problém sehnat své premiéry, aby jim schválili jejich hlasování a tak rozhodovali na vlastní pěst. V šest ráno zástupci průmyslových zemí souhlasili se všemi návrhy.

Úředníci rychle vypracovali závěrečný dokument, přátelé předsedkyně odešli informovat své regiony a plénum se sešlo před polednem. Angela Merkelová dostala poslední radu, od vlivného úředníka OSN z Malty Michaela Zammita Cutajara, který se v různých orgánech věnoval klimatické agendě už od roku 1967.

„Michael Zammit Cutajar mi se všemi svými zkušenostmi diplomata OSN důrazně doporučil, abych po znovuzahájení plenárního zasedání co nejrychleji předložila vypracovaný dokument, zeptala se, zda jsou nějaké námitky, uchopila dřevěné kladívko , udeřila jím o stůl a tím prohlásila dokument za přijatý. Nikdo by tak neměl dostat příliš času na to, aby znovu vznesl nějaké připomínky,“ nabídla kniha Merkelové sondu do světa mezinárodních konferencí.

Angela Merkelová na berlínské konfereci v roce 1995, FOTO: Facebook COP 30 Brazil

Režii zdánlivě narušil zástupce USA, který se přihlásil o slovo. Ale jen proto, aby dokument podpořil a navrhl pro něj název „Berlínský mandát“. „Rychle jsem se zeptala, jestli má někdo nějaké námitky. Ozval se bouřlivý potlesk. Využila jsem příležitosti a bouchla kladívkem o stůl. „I declare the document adopted,“ řekla jsem- a bylo to. Nikdo neprotestoval. Spadlo ze mě obrovské břemeno,“ svěřila se o třicet let později.

„Berlínský mandát“, konstatoval, že současné závazky nejsou adekvátní a je třeba přijmout cíle ambicióznější, jdoucí dále za rok 2000, a to včetně příslušných emisních limitů. Současně se strany úmluvy rozhodly utvořit vyjednávací skupinu, která měla za úkol připravit dokument se závaznými kroky ke snížení emisí a jejich časovým rámcem. Předložen měl být za dva roky na konferenci v Kjótu.

Asi nikdo tušil, jaká historie se v hlavním městě čerstvě sjednoceného Německa začíná psát. A jakou roli v ní sehraje nesmělá předsedající. „V rychlokurzu jsem se stala zkušenou vyjednavačkou a cítila jsem velkou odpovědnost za úspěch klimatické konference v Kjótu,“ svěřila se. Doktorka Merkelová, v bývalé NDR badatelka v oboru kvantové chemie, v klimatické agendě zjevně najde smysl svého politického působení.

V Kjótu o dva roky později německá ministryně bude také. Ještě předtím formuluje svůj pohled na klimatickou politiku v knize s názvem Cena za přežití. O pár let a několik německých politických turbulencí později se podceňovaná Angela Merkelová vrátí na světové fórum jako spolková kancléřka, jeden z nejdůležitějších státníků světa.

Její úspěch bude spojen s takovou koncentrací nepravděpodobnosti, že to mnohým přijde jako ekologický ekvivalent zázraku.

Pokračování příští sobotu