Během soboty se objevil návrh závěrečného dokumentu, který konferenci nazývá jako „Summit pravdy“. „Obnovuje důvěru a naději v boji proti změně klimatu spojením vědy, rovnosti a politického odhodlání,“ vysvětluje se v návrhu. Jednotlivá ustanovení rozebereme, až budou definitivně schválena.
Podle některých dochází v ambicích na boj s klimatickou změnou k podstatné změně, jiní mají pocit, že je to málo, protože dřívějšího cíle o dosažení poklesu emisí skleníkových plynů u vyspělých zemí o 25-40 procent v porovnání s rokem 1990 stále dosaženo nebylo. Ale to je u klimatických konferencí OSN kolorit.
Belémská klimatická konference má kulaté číslo 30. Léta končící pětkou jsou totiž pro agendu boje proti klimatické změně velmi významná. Je to letos třicet let od první velké konference signatářů Rámcové dohody o ochraně klimatu v Berlíně, a také deset let od přelomové dohody z Paříže, kde na sebe poprvé všechny významné země světa vzaly závazek snižovat emise CO2 v atmosféře.
„V posledním desetiletí bylo dosaženo významného globálního pokroku, včetně rychlého pokroku v technologiích a klesajících nákladů na ně a rekordní úrovně globální kapacity obnovitelné energie a investic do čisté energie,“ stojí v návrhu závěrečného dokumentu, který by měl být schvalován ve večerních hodinách středoevropského času.
Mimo jiné jsou taky oceněny „ekonomické a sociální přínosy a příležitosti plynoucí z opatření v oblasti klimatu, včetně hospodářského růstu, vytváření pracovních míst, lepšího přístupu k energii a její bezpečnosti a zlepšení veřejného zdraví“.
Desetileté výročí je důležité i pro jeden z mechanismů, který v Paříži země světa přijaly. Název „Ráčnový mechanismus“ nebyl v češtině příliš srozumitelný a ani jeho obsah běžný občan zcela nechápal. V podstatě šlo o to, že každých pět let mají signatáři dohody informovat o svém plnění závazků a přijmout závazky nové, ještě ambicióznější. Poprvé to mělo proběhnout po pěti letech v Glasgow.
V minulých dílech jsme psali o tom, že klimatické summity OSN se často konaly v oblastech, na které klimatické změny dopadaly. A pokud někde chcete pozorovat dopady průmyslové revoluce v celé komplexnosti, Skotsko je ideální volbou. Třetí největší město Británie bylo průmyslovou základnou s těžbou uhlí, výrobou železa, stavbou lodí, železničním průmyslem a mnoha dělnickými periferiemi, kde se potkávali a utkávali chudí lidé z celého světa. Takové století páry „all in one“.
Jenže v původně plánovaném termínu listopadu 2020 byla celá Evropa pod pandemickou uzávěrou a Británie měla jedny z nejpřísnějších restrikcí.
Princ Charles: Jsme v situaci, kterou bychom mohli nazvat válečnou
Odklad o rok znamenal, že se státníci scházeli ve zcela jiné situaci. Především se vyměnila vláda v USA, jejichž postoj byl tradičně největším otazníkem. V Kjótu 1997 nastolil Al Gore atmosféru historické výzvy, aby po Marrákeši 2001 George Bush americkou podporu Kjótského protokolu stáhl. Barack Obama byl jedním z hlavních hráčů při dosažení dohody v Paříži 2015, ale Donald Trump o rok později od této dohody odstoupil.
V listopadu 2020 jej ve volbách porazil Obamův viceprezident Joe Biden, a do Glasgow přijel osobně s pompou a omluvou. Netušil, že o čtyři roky později vyhraje zase Trump a jeho opětovné přistoupení opět zruší.
První velká mezinárodní akce po dvou letech uzávěry probíhala v atmosféře historické výzvy, kterou ještě posilovali demonstrující zástupci hnutí mládeže, včetně jeho ikony Grety Thunbergové.
„Oproti předchozím letům se vlastně nic nezměnilo. Vedoucí představitelé řeknou ‚uděláme tohle a tohle, dáme dohromady síly a dosáhneme toho‘ a pak neudělají nic. Možná nějaké symbolické věci a kreativní účetnictví a věci, které ve skutečnosti nemají velký dopad,“ uvedla Greta k jejím průběhu.
Byly to právě tři roky, co se švédská školačka stala ze dne na den celosvětově známou, když místo školy usedla před stockholmský parlament s výzvou, aby politici konečně začali řešit stav planety. Dcera operní divy a hudebního producenta velmi dobře zvládala i umění prezentace (a nelze pominout ani zázemí mezinárodní PR agentury), takže během několika měsíců našla množství následovníků a rok 2019 byl rokem „klimatických stávek“. Na jeho konci šestnáctiletá dívka hovořila k Valnému shromáždění OSN a pronesla slavná slova, že „naše planeta hoří“.
O rok později téma zastínila pandemie, ale v jednadvacátém se vrátilo s novou naléhavostí. „Uhlík“ se stal magickým slovem, které u některých vyvolávalo až fyzické obavy, poprvé byl definován psychický problém zvaný „klimatické tíseň“. Rok poté, co jiný „neviditelný zabiják“ reálně zabíjel statisíce lidí, bylo toto nebezpečí vnímáno ještě intenzivněji. Atmosféru doby vystihla třeba i popularita televizního seriálu Černobyl, kde hlavním padouchem byla neviditelná, ale všudypřítomná a vražedná radiace.
V tomto duchu promluvil za hostitelskou Británii i reprezentant její koruny, korunní princ Charles. Tehdejší následník trůnu si již mnoho let předtím našel ochranu přírody jako jednu ze svých agend.
„Pandemie COVID-19 nám ukázala, jak ničivá může být globální přeshraniční hrozba. Změna klimatu a ztráta biodiverzity se v tomto ohledu neliší. Ve skutečnosti představují ještě větší existenční hrozbu do té míry, že se musíme postavit do situace, kterou bychom mohli nazvat válečnou,“ řekl delegátům hned na úvod.
Pak jim připomínal, že jsou na ně upřeny „oči a naděje světa“ k rychlému a rozhodnému jednání. Mluvil o bilionech dolarů, které bude třeba investovat, a mobilizaci soukromého kapitálu napříč celým světem.
„Každý vůdce, který musel čelit takovým život ohrožujícím výzvám, ví, že náklady na nečinnost jsou mnohem vyšší než náklady na prevenci. Takže vás, jakožto světové činitele s rozhodovací pravomocí, mohu jen naléhavě vyzvat, abyste našli praktické způsoby, jak překonat rozdíly, abychom se všichni mohli společně pustit do práce na záchraně této vzácné planety a ohrožené budoucnosti,“ vyzval tehdy.
Představa, že zde existuje smrtelné nebezpečí, které není vidět, velmi radikalizovala výzvy a zavazovala politiky i byznys. I proto se od konference čekaly mnohem ambicióznější plány na snižování uhlíkových emisí.
Výstupem byl Glasgowský pakt o klimatu, který jako první formuloval cíl postupně výrazně omezit užívání uhlí (v pracovní verzi se mluvilo o úplném ukončení). A vyzval k výraznému navýšení investic do opatření v oblasti klimatu. Dohoda také „s vážným znepokojením“ konstatuje, že i přes současné závazky budou emise až do roku 2030 stále narůstat. Mluví se zde o „tomto kritickém desetiletí“ a celkově se jedná ve srovnání s předcházejícími dokumenty o mnohem dramatičtější rétoriku.
Největší pozornost ale byla upřena na političku, která se na konferenci v Glasgow s mezinárodní kariérou loučila. Angele Merkelové zbývalo posledních několik dní v úřadě spolkové kancléřky největší země Evropy, kde strávila šestnáct let a zásadně odtud formovala podobu světa jednadvacátého století. K agendě klimatické změny navíc vždy měla blízký vztah jako bývalá ministryně životního prostředí i z původní pozice vědkyně v oboru fyziky. Byla to právě ona, kdo jako hostitel Berlínské konference zásadně přispěl k přijetí „Berlínského mandátu“, který nastavil základní principy boje proti klimatické změně.
„Dámy a pánové, pouze vládními aktivitami pokroku nedosáhneme. To vyžaduje radikální transformaci způsobu, jakým žijeme, pracujeme a podnikáme,“ vyzvala na rozloučenou.
Německý pocit nadřazenosti…
Letos, o čtyři roky později, přijel na konferenci do Beléma Německo reprezentovat nový kancléř Friedrich Merz. A o jeho účasti se momentálně píše jako o skandálu.
Po návratu v Berlíně promluvil o pořadatelském městě, které podobnou světovou akci zažilo poprvé. I ostatní účastníci připouštěli, že vše nebylo perfektní, ale zase oceňovali nadšení a nasazení brazilských pořadatelů. Pan Merz se však v Berlíně, na konferenci byznysových elit, rozpovídal takto: „Zeptal jsem se novinářů, kteří se mnou byli minulý týden v Brazílii: Kdo z vás by tu chtěl zůstat? Ani jeden nezvedl ruku. Všichni byli rádi, že se vracíme do Německa, zvlášť z toho místa, kde jsme byli“.
Všichni přitom věděli, že spolkový kancléř přiletěl na konferenci na 20 hodin, z Beléma a jeho okolí neviděl prakticky nic, nemluvě o Amazonii, která byla díky svému unikátnímu a ohroženému ekosystému jedním z hlavních témat debaty.
„Měl v Pará zajít do baru. Měl si zatančit, měl ochutnat parskou kuchyni. Pak by si uvědomil, že Berlín nemá ani deset procent kvality života, jakou Belém a stát Pará nabízejí,“ doporučil mu obratem brazilský prezident Lula, když se Merzova slova s patřičnými komentáři objevila v tamních novinách.
Média citovala i zklamanou poznámku místní obyvatelky o přetrvávajícím koloniálním smýšlení Evropanů: „Víte, my jsme nenapadli jiné kultury jako Evropané a pak netvrdili, že jsme je objevili“.
Mnozí mají pocit, že ve vyjádření pana Merze se zhmotnil německý přístup k planetě, kterou chtějí ozdravovat, ale tak nějak po svém.
Nelze zpochybnit, že v Německu je životní prostředí na piedestalu. Když studujete německou historii, pochopíte, jak velký význam se zde přikládá báji o bitvě v Teutoburském lese, v níž spolupráce germánských kmenů zničila armádu Římské říše. Les je v Německu vnímán jako posvátný základ národní identity, od Grimmovských pohádek po Wagnerovy opery. Řeka Rýn je považována za tepnu Německa, hory jsou zdroji legend. Až by tuto vášeň pro přírodu někdo mohl považovat za nějakou pohanskou víru, která kdysi v její prehistorii nejspíš skutečně stála. Ale kdo někdy vandroval po Harzu, dost pravděpodobně tuto celonárodní obsesi nejen pochopí, ale i převezme.
I když poznámka, že „Němci nedělají malé chyby“ bývá spojována výhradně s Hitlerovými eskapádami, nelze úplně přehlédnout, že naši sousedé mají sklony dělat rozhodnutí pod vlivem kolektivních emocí, z nichž láska k přírodě patří k nejintenzivnějším. A primárně chvályhodným, určitě více, nežli vzepětí nacionalismu ve spojení s eugenikou před sto lety, nebo utopie beztřídní společnosti trevírského rodáka Karla Marxe. Coby národ univerzit jsou schopni své vášni následně dodat systematičnost vědy, pro její naplnění napnout veškerý svůj lidský i ekonomický potenciál a jít „přes mrtvoly“ s pocitem intelektuální převahy a z ní vyplývající odpovědnosti za svět. Vzhledem k velikosti a hospodářské základně země mezi Alpami a Baltem obvykle v Evropě není síly, která by jim jejich aktuální posedlost dokázala rozmluvit.
Boj proti klimatické změně taktikou uhlíkové neutrality je už od Berlína 1995 hodně „německým“ a přeneseně unijním projektem. Včetně celého systému uhlíkových kont a povolenek, ve kterém už se nevyzná nikdo kromě speciálně vyškolených poradců.
Běžný televizní divák jen zírá na fantastické desítky procent snížování emisí, létající mediálním éterem. I pokud projeví zájem do výpočtů směřujících k uhlíkové neutralitě proniknout, pravděpodobně skončí už u „uhlíkového ekvivalentu“, tedy na samotném začátku rovnice. Přesto je žádán, aby se na základě těchto pro něj tajemných výpočtů uskromnil.
Právě v tomto bodě, kde je poznání vyhrazeno pouze úzké skupině vybraných, ale vymáháno je od všech, se věda potkává s vírou. „Důvěřujte vědcům,“ nabádalo se před pár lety v Česku.
Jenže evropská civilizace přinejmenším od zámořských objevů vždy stála více na zpochybňování pravd a hledání nových cest.
V průběhu letošní konference začaly už i v Německu zaznívat pochybnosti, zda vytyčená cesta boje s klimatickou změnou dává smysl. V komentáři pro široce čtený Bild poznamenala profesorka práva Frauke Rostalski, že řada německých opatření má pozitivní efekt spíše symbolický, ten je však vykoupen reálnou ekonomickou zátěží pro občany a rozdělením společnosti. „Německý pocit nadřazenosti, který opakovaně pramení z jednotlivých národních opatření klimatické politiky, lze vysvětlit pouze naprostým popřením reality,“ poznamenal k tomu jeden z veteránů německé politiky.
V závěrečném dokumentu belémské konference je uvedeno, že „globální přechod k nízkým emisím skleníkových plynů a rozvoji odolnému vůči změně klimatu je nevratný a představuje trend budoucnosti“. Výslovnou formulaci o odklonu od fosilních paliv se ale evropským zemím prosadit nepodařilo. Zejména kvůli odporu arabských států.
Určitě můžeme pochybovat, zda je cesta snižování emisí tím nejsmysluplnějším postupem k zastavení klimatické změny. Už proto, že se z pohledu vědy opravdu jedná o experiment. Vážná debata o alternativách doposud skutečně neproběhla.
Je zřejmé, že podoba mnoha opatření ještě není definitivní. Firmy, které na sebe braly závazky snížení emisí, často otevřeně říkaly, že neví, jak to udělají. Aktuální debata o automobilismu v EU naznačuje, že v určitou chvíli si každý musí položit otázky po zasazení svých dekarbonizačních slibů do ekonomického rámce. Kšefty s uhlíkovými povolenkami budou muset evropští politici vyřešit ve svém vlastním zájmu, jinak budou mít pod okny revoluci.
Ale klimatická politika za posledních třicet let dokázala také iniciovat mnoho pozoruhodných technologických inovací, a větší důraz na životní prostředí mnohé lidi přiměl „zastavit se a zamyslet“, jak nabádal Al Gore v Kjótu. A skutečně změnit některé návyky. Svět dnes určitě vypadá jinak, než v devadesátých letech.
Energetický sektor prošel zásadní proměnou, technologickou i systematickou. Určitě má smysl přemýšlet o efektivitě využití nabízených novinek, právě o to se snaží i náš Solární magazín. Ale je zřejmé, že s námi tyto technologie budou už navždy a smysluplně využity budou představovat to, čemu se říká pokrok.
