Ve vládní programu se hovoří o „realistickém a stabilním energetickém mixu“, kde mají své místo technologie nízkoemisní, tedy obnovitelné zdroje a jádro, ale též uhlí a plyn. „Nebudeme přijímat neuvážené a ekonomicky zatěžující kroky rychlé dekarbonizace,“ píše se doslova. Je podle vás „rychlá dekarbonizace“ v součtu všech bonusů a ztrát ekonomicky zatěžující?

Ano, ovšem je potřeba celou věc vnímat v širším kontextu. Všechny dekarbonizační kroky samozřejmě stojí peníze, ale pokud se podíváme i hlouběji do minulosti, jaké kroky se v Česku udělaly za posledních 20 let, ať už šlo o odsíření kotlů, modernizaci elektráren nebo efektivnější práci s protiemisními filtry, tak i studie ukazují, že to mělo pozitivní vliv na lidské zdraví. Je tedy samozřejmě otázkou každé garnitury, zda u ní převáží hodnota peněz nebo zdraví.

Jako hlavní priority energetického sektoru jsou v programovém prohlášení vytyčeny dostupnost (ve spojení s férovou cenou) pro odběratele a stabilita pro podnikatele. Jakou cestou je podle vás možno těchto cílů dosáhnout?

Máme jednu z nejlepších sítí v Evropě, to nám samo o sobě velmi pomáhá, pokud jde o dostupnost. Ta je v jádru bezproblémová. Klíčová je také pozvolná transformace energetiky, která by neměla být nesmyslně skoková, abychom nezvyšovali rizika výpadků elektřiny. Cena, respektive to, že ji bude ovládat stát, je velkou otázkou. Z mého pohledu se nejedná o šťastné řešení, zároveň může mít negativní konsekvence i například na poli Evropské unie.

Stát na sebe přebírá poplatek za obnovitelné zdroje, který byl doposud součástí cen elektřiny pro spotřebitele. Jak významnou úlevu to podle vás přinese spotřebitelům?

V případě domácností to bude znamenat zhruba 10 procent z celkové ceny, u velkoodběrů to pak může jít až k 15 procentům. Nominálně to pro tyto velké subjekty může znamenat úsporu v řádech milionů korun, nicméně druhá strana mince je, že tyto peníze bude muset stejně někdo zaplatit. Stát tedy celou sumu bude muset vybrat na jiném místě.

Vláda avizuje, že chce vytvořit „spravedlivější systém financování“ investic do přenosových sítí, výslovně mluví o adekvátním podílu provozovatelů OZE. Lze předpokládat, že jako „adekvátní“ je míněn vyšší podíl, než je doposud. Co podle vás přinese, pokud budou provozovatelé OZE nuceni se více podílet na investicích do přenosových sítí?

Vyšší podíl provozovatelů OZE na financování sítí by znamenal spravedlivější rozdělení nákladů, protože právě nové zdroje často vyvolávají potřebu posilovat infrastrukturu. Investoři by tak byli více motivováni stavět tam, kde má síť kapacitu, nebo kombinovat výrobu s bateriemi či lokální spotřebou.

Vyváženost a stabilita sítí má být zajištěna výstavbou flexibilních zdrojů, zejména plynových. Je podle vás právě toto cesta ke stabilizaci sítě? A jakou případně vidíte k dosažení tohoto účelu alternativu?

Plynové zdroje jsou jednoznačně cesta správným směrem, protože dokážou rychle reagovat na výkyvy výroby z fotovoltaiky a větru a umí poskytovat stabilní výkon i v době, kdy OZE nevyrábějí. V plánu je zároveň stavba řady velkých bateriových úložišť, která vyšší stabilitě sítě určitě mohou pomoci.