Zatímco v EU už téměř polovina elektřiny vzniká z obnovitelných zdrojů a Dánsko se blíží k energetické nirváně, my se držíme velmi při zemi. Skoro v suterénu, kde je příjemný chládek a žádné větrníky nebo soláry neruší výhled. Dánsko si drží 95,9 % výroby energie z obnovitelných zdrojů. Česká republika pak trhá rekordy z úplně opačné strany. Našich 19,7 % z obnovitelné energie budí leda tak rozpaky.

Stačí se „vymlouvat“ na naši geografickou polohu, mraky, mlhavo, nevětrno a nevstřícno? No, odtud, potud. Sousední Rakousko, které má to štěstí pobývat také ve středu Evropy, se blýsklo hned vedle Dánska svými 93,3 % energie z obnovitelných zdrojů.

Do této idyly přichází nový ministr životního prostředí Petr Macinka se sdělením, které by si zasloužilo vytesat do recyklovaného kamene: „Klimatická krize v Česku dnes skončila, takže už nebudeme muset tolik bojovat s klimatem a můžeme priority směřovat více na ochranu přírody.“

Je to výrok uklidňující, osvobozující, téměř lázeňský. Klimatická krize skončila. Hotovo. Zhasnout, zamknout, boj s klimatem byl vyčerpávající a evidentně už splnil svou historickou roli. Pokud by to byla pravda, Česko by si zasloužilo zápis do učebnic: jediná země, kde se globální problém dostavil, rozhlédl se a tiše odešel. Snad s ohledem na naše city.

Na místě je jistá skepse. Ne dramatická, ne hysterická – spíš taková ta skeptická, co si sedne do kouta, usrkne kávu a podívá se jízlivě na čísla Eurostatu. Protože ta čísla mají jednu drobnou, leč podstatnou vadu: vznikala v posledních čtyřech letech, kdy na ministerstvu životního prostředí neseděl žádný skeptik Macinka, ale prakticky klimaaktivista Petr Hladík. A právě pod jeho bdělým, klimaticky uvědomělým dohledem se Česko dopracovalo k výsledku, u kterého nám dnes dělá společnost Malta a Slovensko – tedy země, kde slunce, vítr či voda zjevně také nechodí rády do práce.

Je proto poněkud nefér tvářit se, že stagnace, ba bída české obnovitelné energie je jakýmsi temným příslibem budoucnosti pod novým ministrem. Ne, tohle je účet za minulost. Účet vystavený s ekologickým razítkem, zaplacený sliby a uložený do šanonu „udělali jsme maximum“. To je výsledek Hladíkovy práce

Petr Macinka tak paradoxně nastupuje do situace, kdy už v tomto ohledu není moc co brzdit – protože to stojí. Skeptik přichází na místo, kde se roky nic zvláštního nedělo. A jeho optimistické konstatování, že klimatická krize skončila, nemusí být nutně popisem reality, ale spíš diagnózou české klimatické politiky: když se nic nehýbe, zdá se, že je klid. A tak i tu klimatickou změnu můžeme odpískat. A je nějaká? Viděl ji někdo? Podepsala se na vrátnici do knihy návštěv? Ne. Tak vidíte. Není co řešit, Macinka má pravdu. Nebo nemá? Nebo má? A není to jedno, když ani pod Hladíkem, kterému se Česká republika pod nohama oteplovala dvakrát rychleji než zbytek světa, se nic podstatného nevykonalo?

Zda se Česká republika skutečně hne z místa, zůstává otevřenou otázkou. Ale jedno je jisté: pokud jsme se za čtyři roky s horlivým hladíkovským klimabezpečnostním dozorem dostali tam, kde jsme, pak trocha skeptického humoru na ministerstvu možná nebude tím největším rizikem. Spíš jde o drobnou změnou žánru. Z tragédie na satiru.