V prosinci 2019 došla v Nizozemsku až k Nejvyššímu správnímu soudu žaloba organizace Urgenda, spojující občany a klimatické aktivisty. Ta byla založena s jediným cílem – podporovat přechod k udržitelné společnosti. Když nizozemská vláda oznámila, že nebude schopna dostát závazkům v oblasti skleníkových plynů, podali její právníci kolektivní žalobu na nizozemský stát.
Šlo o přelomovou kauzu, ve které byly nastaveny argumentační standardy i pro další země. V roce 2015 Okresní soud v Haagu na základě výkladu občanského zákoníku shledal, že podle civilního práva se stát dopouští deliktního jednání, když vytváří nebezpečí, které nemuselo vzniknout, respektive kterému může zabránit.
Odvolací soud hledal argumenty spíše v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv, v ustanoveních o právu na život a o právu na respektování soukromého a rodinného života. Nejvyšší soud konstatoval, že klimatická změna je lidskoprávní otázkou. Nebezpečí spojené s klimatickou změnou je dnes podle soudu natolik reálné, že se rovná jiným nebezpečím, před kterými jsou lidé chráněni články 2 a 8 Evropské úmluvy.
Ačkoliv kritici podotýkali, že soud příliš jasně nezodpověděl otázku, jak je za popsané nebezpečí odpovědný žalovaný stát Nizozemsko, argumentace tamních soudů se stala vodítkem pro soudce i v jiných zemích.
Klíčovým byl zejména nález Spolkového ústavního soudu v Německu v březnu 2021. Ten rozhodl kladně o stížnosti několika spolků, včetně Fridays for Future, proti zákonu Klimaschutzgesetz. Spolkový zákon o ochraně klimatu, schválený v roce 2019, jehož cílem je zajistit plnění národních cílů v oblasti ochrany klimatu a dodržování evropských cílů.
Zákon vycházející z cílů Pařížské klimatické dohody zaváděl závazné množství emisí, po jehož překročení musely státy přijímat okamžitá opatření. Pro energetiku, průmysl, dopravu, stavebnictví, zemědělství, nakládání s odpady a další odvětví je stanoven každoročně se snižující roční emisní limit, a za jeho dodržování je odpovědné federální ministerstvo pověřené daným odvětvím.
Žaloba se domáhala změny zákona směrem k zanesení změn i pro období po roce 2030 a v tomto bodě uspěla. Spolkový ústavní soud ale při té příležitosti formuloval principy, jak má stát uvažovat o ochraně životního prostředí. Především konstatoval, že stát zasáhl do ústavně zaručených práv žalujících osob tím, že nepřijal dostatečná opatření k ochraně klimatu, a tím přenesl břemeno a riziko budoucího omezení práv na další generace. A rovněž konstatoval, že důležité nejsou jen hodnoty uhlíkových emisí v daném období, ale i cesta, jakou je těchto cílů dosaženo.
Česká žaloba je ale odlišná. „Ústavní soud však hned na úvod podotýká, že se s ohledem na typ řízení a procesní postup stěžovatelů nezabýval obecnými otázkami typu, zda Česká republika jako taková činí dostatečná opatření v boji proti klimatické změně a jejím důsledkům,“ píše se hned na úvod nálezu.
V Česku si skupina organizací, angažujících se v agendě životního prostředí, domáhala ochrany svých práv z Ústavy a Listiny práv. Jako žalovaní v řízení vystupovali Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo dopravy a původně i vláda České republiky. Žalováno bylo jejich nekonání ve smyslu nedostatečných mitigačních a adaptačních opatření, která by bránila klimatické změně.
Městský soud v Praze jejich žalobu v červnu 2022 částečně odmítl, ale konstatoval, že nestanovení konkrétních mitigačních opatření vedoucích ke snížení emisí skleníkových plynů o 55 % do roku 2030 ve srovnání s úrovní v roce 1990 bylo nezákonné a zakázal ministerstvům pokračovat
v tomto porušování práv žalobců. Přitom zkoumal, jak Česká republika realizuje své závazky z Pařížské dohody, kterou ratifikovala.
Odvolací soud ale žalobu vrátil. „Podle Nejvyššího správního soudu z mezinárodního ani unijního klimatického práva neplyne městským soudem dovozená povinnost České republiky snížit emise
skleníkových plynů do roku 2030 o 55 % oproti úrovni z roku 1990,“ jak shrnul Ústavní soud.
Na rozdíl od pražského soudu, Nejvyšší správní soud konstatoval, že závazky z Pařížské úmluvy nemají dostatečnou míru určitosti, aby bylo možné je po státu vymáhat. Na rozdíl od Německa v Česku nebyl žádný „klimatický zákon“ a tak bylo možné vymáhat po státu pouze realizaci dílčích předpisů v gesci jednotlivých ministerstev.
Žalobci na výzvu soudu doplnili žalobu o porušení směrnice o energetické účinnosti, předpisů v oblasti dopravy a předpisů v oblasti ochrany lesů a využívání půdy. S tou neuspěli ani v první, ani v druhé instanci, obrátili se tedy na Ústavní soud.
Namítali, že oba soudy nezkoumaly samostatné závazky z Listiny a mezinárodních dohod, protože je považovaly jen za „obecné“, a nebylo možné konkrétně posoudit míru jejich naplnění. Spolky ale namítaly, že „ESLP a některé zahraniční soudy je za pomoci aplikace výsledků vědeckého poznání a principů mezinárodního klimatického práva dokázaly konkretizovat“.
Navíc se soudy podle nich nesprávně odchýlily od způsobu, jakým v obdobných případech rozhodovaly zahraniční soudy.
Ústavní soud ale konstatoval, že českou žalobu nelze s německou či nizozemskou žalovat. A právě proti ji zamítl.
Vedle toho ale plenární nález formuloval principy, kterými by se měl stát v rámci ochrany klimatu řídit. Tím současně poskytl autoritativní výklad pro budoucí kauzy. A právě to je na nálezu nejcennější.
„Není na soudech, aby stanovily, jak přesně mají tyto cíle vypadat, alespoň ne v prvním kole přezkumu státní klimatické politiky. Nic však nebrání soudům, aby zohlednily, v jaké situaci se Česká republika (resp. ministerstva v pozici žalovaných) nachází, například že není schopná přijmout ani aktuální politiku ochrany klimatu,“ píše se mimo jiné.
Pokud zákonodárce nestanoví jasná pravidla pro zavádění opatření k uhlíkové neutralitě, nelze se podle ústavních soudců domáhat jejich porušení na ministerstvech, která mají legislativu realizovat.
Současně ale připomněli, že v minulosti Ústavní soud už dvakrát konstatoval, že „dlouhodobá nečinnost parlamentu je protiústavní“.
Právě zde lze podle některých hledat cestu pro příští žaloby.
