Globální schizofrenie aneb My a Oni

Na jedné straně barikády stojí rozvojové země, vedené Čínou, která si hraje na dokonalého energetického schizofrenika. Na jednu stranu masivně buduje uhelné elektrárny a na druhou instaluje více solárů a větrníků než zbytek světa dohromady. To je, jako kdybyste si na oběd dali tučný burger s hranolky a zapíjeli ho, v rámci zdraví, dietní colou – výsledek je sice technicky lepší, ale pořád je to dost masakr.

Na druhé straně máme „vyspělý“ Západ, konkrétně USA a EU, které v rámci boje za čistou planetu zjistily, že když zrovna nefouká a nesvítí, tak je docela fajn mít v záloze pár špinavých elektráren. USA pod taktovkou Trumpova „Make Fossil Fuels Great Again“ dokonce zpomalily růst obnovitelných zdrojů tak radikálně, že Mezinárodní agentura pro energii (IEA) svůj odhad pro ně prostě usekla na půl. Z 500 GW na 250 GW. To není změna strategie, to je energetická lobotomie.

Solární šílenství a afghánské vodní pumpy

Největší hvězdou tohoto představení je bezesporu sluníčko. Solární energie se stala globálním tahounem, hlavně v chudších zemích, kde si řekli: „Proč platit drahou a nespolehlivou elektřinu ze sítě, když si můžeme na střechu nacpat panely za pár šupů?“ Cena solárních panelů klesla od roku 1975 o 99,9 %. To je pád, po kterém by se i akciový trh pozvracel jaký to je sešup.

Tahle solární horečka má ale i své stinné stránky. V Afghánistánu si tak zamilovali solární vodní pumpy, že jim doslova vysávají podzemní vodu a hrozí, že některé regiony budou za pět let suché jako troud. Takže skvělý plán: vyřešíme energetickou krizi, abychom si mohli vytvořit krizi vodní. Geniální!

České „ztracené“ uhlí

A zatímco svět řeší, jestli je sluníčko lepší než uhlí, my tady v České republice máme vlastní, dokonale absurdní situaci. Na Ostravsku, Karvinsku a v Beskydech se chystáme vodou zatopit doly, v kterých zůstává ležet téměř dvě miliardy tun černého uhlí. Pro srovnání: za 250 let jsme vytěžili 1,7 miliardy tun uhlí. Takže plán je jasný – zatopíme vodou víc, než jsme kdy vytěžili. To už není strategie, to je historická sebevražda s groteskním nádechem. Přičemž uhlí, které zaplavíme, tím dokonale znehodnotíme. No není to na palici?

Geologové z Diama to říkají naprosto jasně: až to jednou vodou napustíme, bude to „spíš science fiction“ se k tomu uhlí někdy dostat. Jediná teoretická šance vede přes Polsko, ale to už bude polské uhlí, nikoliv naše. Nebudou nám příští generace spílat za naši přílišnou fanatičnost? Mohly by.

Takže tady to máme. Zatímco svět s velkou slávou opouští uhlí, my se ho elegantně zbavujeme tak důkladně, že nebude co těžit, kdyby vznikla taková potřeba. Bude tam jen tak ležet, navždy konzervované ve vodní lázni, jako výsměch všem budoucím generacím, které si možná řeknou: „Hele, pod Beskydama je obří energetická zásoba, co s tím?“ A my, duchové minulosti, jim z hrobu budeme volat: „Promiňte, zatopili jsme to! Hodně štěstí s těmi větrníky v zimě, kdy zrovna nefouká!“

Fanatismus je vždycky špatný sluha

Tenhle příběh dokonale ilustruje, že jakýkoli fanatismus – ať už je to zelený, nebo uhelný – je cesta do pekel. Energetika by měla být o zdravém mixu, o diverzitě a hlavně o rozumu. Není rozumné vsadit vše na jeden zdroj, ať už je to slunce, vítr, nebo jádro. A už vůbec není rozumné se zbavovat obrovských strategických zásob jednoho zdroje stylem „co oči nevidí, to srdce nebolí“.

Takže svět slaví „zásadní milník“ a my si pod zemí zatopíme vodou bohatství, které by nám v budoucnu mohlo zajistit alespoň nějakou energetickou suverenitu. Je to jako spálit mosty za sebou a pak si říct, že když to tak pěkně hoří, spálíme mosty i před sebou.