Naše „realistická“ střední cesta tak najednou vypadá spíš jako pohodlná procházka, zatímco Poláci vyhlásili energetický sprint. A možná dobře dělají – jejich startovní čára je, mírně řečeno, zakouřená.

Z uhlí na obnovitelné zdroje raketovou rychlostí

Ještě v roce 2024 pocházelo v Polsku 57,1 % elektřiny z uhlí, což z něj činí jasného evropského šampiona v této nepopulární disciplíně. Právě proto je nový plán tak průlomový. Cestovní mapa počítá se dvěma scénáři, přičemž ten „udržitelný“ (který vláda preferuje) je sám o sobě revoluční:

• Do roku 2030: Podíl OZE na výrobě elektřiny má vzrůst na 51–53 %
• Do roku 2040: Podíl OZE má dosáhnout 65–68 %. V ambicióznějším scénáři (WAM) je to dokonce více

Čím to chtějí zařídit? Především masivním nástupem novodobé energetické soběstačnosti – tedy rozvojem fotovoltaiky a větru. Plán pro rok 2040 počítá v ambiciózním scénáři s mixem, kde bude:

• 49 % energie z fotovoltaiky,
• 20,4 % energie z větrníků na zemi,
• 11,8 % z větrníků na moři

Polsko tak nejenže dohání, co zameškalo, ale přímo předbíhá. Paradoxně mu k tomu pomáhá i fakt, že má co dohánět – prostor pro rychlý růst je tu obrovský.

Český realismus, když se nám nechce přidat do kroku

Pro srovnání: Aktualizovaný český vnitrostátní plán si klade za cíl, aby v roce 2040 pocházelo z obnovitelných zdrojů přibližně 40 % vyrobené elektřiny.

Náš přístup se dá popsat jako metoda opatrného našlapování do vody. Ministr životního prostředí Petr Hladík na konci mandátu tento plán obhajoval jako „realistický“ a zdůrazňoval postupný odchod od uhlí kolem roku 2030 s vizí vyrovnaného jaderně-obnovitelného mixu v polovině století. Jinými slovy: spěchat nebudeme, hlavně ať to nikoho nebolí a nevyvolá paniku na burze. Rozumný přístup. Když tedy bude fungovat.

V kontrastu s polskými čísly to ale vypadá, jako bychom si jen zamíchali tu naši energetickou bramboračku, tu přidali, tu ubrali, zatímco sousedi vedle bourají celou starou kotelnu a staví solární park.

Polský plán: Ambiciózní, ale plný záseků

I polská cesta je samozřejmě posetá šrapnely reality. Hlavní výzvy, na které Polsko v plánu upozorňuje, jsou tyto:

• Obří investice: Náklady na transformaci v letech 2026–2040 se odhadují na 2,7–3,5 bilionu zlotých (v přepočtu zhruba 16–21 bilionů korun). Pro ekonomiku, která doposud ročně dotuje uhelné doly miliardami, je to astronomická suma
• Politická houpačka: Plán musí projít vládou, a hlavně uniknout vetu prezidenta Karola Nawrockého, který je známý jako zarytý odpůrce Zelené dohody a zastánce uhlí
• Problémy s připojením a povolováním: Energetická síť je přetížená a proces schvalování větrných elektráren trvá roky. Problémy s připojením blokují gigawatty potenciálního výkonu

Jinými slovy, Poláci se sice rozhodli přidat plyn, ale noha jim přitom šlape na brzdu, kterou drží kombinace politických sil, byrokracie a staré infrastruktury.

Kdo je tu vlastně ten realista?

A tak se ptám: Kdo je na tom lépe?

Je to Polsko, které sice stanovilo ambiciózní cíle, ale musí se poprat s obřími investicemi, politickou nestabilitou a letitými systémovými problémy? Země, která je již nyní kvůli zpoždění plánu žalována Evropskou komisí u soudu?

Nebo je to Česko, které si zvolilo cestu, která sice možná nevyvolá šok, ale také nás může nechat v polovině století sedět na dvou židlích – s obnovitelnými zdroji a výzvou nahradit i stárnoucí jádro?

Zatímco my elegantně manévrujeme, abychom se vyhnuli turbulencím, Poláci, byť možná trochu neohrabaně, nastoupili do letadla nové generace. Otázka zní, kdo z nás nakonec bezpečně a včas přistane.