V prvním díle seriálu jsme zmínili, že patos ke klimatické agendě vždy patřil, a tvořil zvláštní protiklad exaktní vědy, dodávající argumentaci.
Summit Země se vrací do Brazílie, kde v roce 1992 začal. Pod sochou Spasitele v Riu se tehdy skutečně začal psát zcela nový věk. Kristových 33 let se tak zdá celkem vhodnou příležitostí k bilancování, a třeba i pochopení.
Klimatické hnutí jsme opustili před Velikonoci roku 1995 v Berlíně, kde se poprvé sešli signatáři dohod z Ria naplánovat, jak zrealizují plnění přijatých závazků. Na konferenci se coby její hostitel poprvé světu představila mladá německá ministryně životního prostředí Angela Merkelová a byl přijat dokument zvaný „Berlínský mandát“, který jako první hovořil o nastavení emisních limitů pro „skleníkové plyny“, označené vědci za hlavní příčinu klimatických změn na planetě.
Šlo hlavně o oxid uhličitý, ale také metan, oxid dusný, fluorid sírový a plyny z kategorie hydrofluoruhlovodíků a polyfluorovodíků. Pro počítání jejich emisí byl na základě životnosti plynů a schopnosti vytvářet „skleníkový efekt“ vytvořen speciální vzorec, takzvaný „uhlíkový ekvivalent“.
Přesné hodnoty, na které se k řešení klimatické změny mají emise snížit, měl připravit tým expertů za dva roky pro konferenci v Kjótu.
Tam dorazila i Angela Merkelová, která mezitím v klimatické politice našla své politické poslání. Hlavní hvězdou byl ale jiný světový státník. K radikální akci světové společenství vyzval ve svém dramatickém projevu Al Gore, tehdejší viceprezident USA.
Náš lidský druh a naše planeta
Kladný postoj Spojených států byl skutečným průlomem. Země, která svůj úspěch a moc odvozovala od pokroku průmyslové revoluce, se na jakýkoliv pokus o omezení svých hospodářských možností doposud vždy dívala s podezřením a neváhala proti němu uplatnit svou nemalou diplomatickou sílu. Ještě rok předtím na konferenci v Ženevě jejich zástupce prosadil, že snižování emisí a další závazky nesmí být přijímány harmonizovaně, ale „flexibilně“, tedy že každý si jejich plnění může přizpůsobit svým potřebám.
Tehdejší zástupce USA Timothy Wirth přitom patřil v administrativě k těm nejosvícenějším. Jenže také v roce 1996 měli v USA před volbami. Prezidentský tandem Clinton-Gore dokázal uspět i podruhé a rok poté se viceprezident objevil v Kjótu, odhodlán přepsat dějiny.
Albert Gore, syn senátora za stát Tennessee, se sám po studiu na Harvardu a kariéře válečného reportéra ve Vietnamu stal politickým reprezentantem tohoto státu country, whisky a řeky Mississippi. Témata životního prostředí úspěšně zvedal už v osmdesátých letech v Kongresu, na druhou stranu mu celou kariéru čas od času připomínali, že přes fráze o planetě má velmi blízké vztahy s těžařským byznysem.
Jako Clintonův viceprezident a vyhlédnutý kandidát na nástupce pro volební rok 2000 se stal velmi výraznou postavou světové politiky, takže jeho slova měla mimořádnou váhu: „Pokud se na chvíli zastavíme a rozhlédneme se kolem sebe, uvidíme, jak mimořádné toto shromáždění ve skutečnosti je. Dosáhli jsme zásadně nové fáze ve vývoji lidské civilizace, ve které je nutné převzít odpovědnost za nedávnou, ale hlubokou změnu ve vztahu mezi našim lidským druhem a naší planetou,“ uvedl.
„Naší základní výzvou je nyní zjistit, zda a jak můžeme změnit chování, které způsobuje problém. K tomu je zapotřebí pokory, protože duchovními kořeny naší krize jsou pýcha a neschopnost porozumět a respektovat naše spojení s Boží Zemí,“ nabádal americký viceprezident. I když patos a křesťanské metafory jsou tradičním slovníkem amerických státníků, všichni cítili, že tady se něco mění.
„Naším prvním krokem by mělo být stanovení realistických, dosažitelných a závazných emisních limitů, které vytvoří příležitost pro nové technologie a nové myšlenky, které posunou hranice možného a vytvoří novou naději. Další kroky budou následovat. A nakonec dosáhneme bezpečné úrovně skleníkových plynů v zemské atmosféře,“ nabádal americký viceprezident.
Připomněl, že stejný přístup postupného snižování byl o dekádu dříve použit při iniciativě proti poškozování ozónové vrstvy, kdy zafungoval.
A skončil citací slavného horolezce, že ve chvíli, kdy se na skále uvážete, musíte přestat váhat. „Rozhodněme se tak, aby si děti našich dětí četly o „duchu Kjóta“ a dobře si pamatovaly místo a dobu, kdy se lidstvo poprvé rozhodlo společně vydat na cestu dlouhodobého udržitelného vztahu mezi naší civilizací a životním prostředím Země,“ vyzval.
Byl rok 1997, stále ještě trvaly naděje devadesátých let, že svět po dvacátém století plném válek vykročí společně, a prolínaly se s pocity osudové křižovatky nastávajícího přelomu tisíciletí. Pokud chceme pochopit „ducha Kjóta“, bez tohoto kontextu se neobejdeme.
I přes jednoznačnou výzvu z úst zástupce největší supervelmoci jednání nepostupovala hladce. 10. prosince, poslední den konference, stále neexistovala dohoda. Každá země a každý region měl svou vlastní představu, své vlastní problémy a žádal své vlastní výjimky ze společných závazků. Vojenské velmoci argumentovaly bezpečnostními potřebami, a skutečně na ně uhádaly docela dost výjimek. Zcela jiné potřeby měly rozvinuté ekonomiky, pro které Gorova „příležitost pro nové technologie“ skutečně mohla být inovačním impulsem, proti zemím, které na podobný výzkum neměly prostředky a dál musely spoléhat na tradiční průmysl.
V noci z 10. na 11. prosince se podařilo najít shodu a výsledkem se stal Kjótský protokol, magické slovo třetího tisíciletí. Protokol, protože navazoval na Rámcovou dohodu z Ria z roku 1992.
Emise a flexibilita
Průlomem v dohodě se stalo vyčlenění průmyslových zemí, které produkují nejvíce emisí, do zvláštního dodatku, který pro ně zavádí odlišné podmínky. Právě plnění v režimu tohoto dodatku se nakonec stalo největším problémem.
Snaha po uzavření dohody vedla k připuštění velké variability v plnění závazků. Do závěrečné dohody tak pronikly celkem tři typy takzvaných „flexibilních mechanismů“, které měly umožnit pomocí tržních nástrojů snížit pro zemi ekonomické náklady na omezení emisí: Obchodování s emisemi, společně zaváděná opatření a mechanismus čistého rozvoje.
I když smlouva uvádí, že státy by o snižování emisí měly usilovat především doma a flexibilní mechanismy mají být pouze doplňkem, nebyla pro ně stanovena žádná omezení.
Obchodování s emisemi bylo definováno jako zcela transparentní prodej části emisí jiné zemi, která svou kvótu nenaplňuje a hodí se jí peníze, podle hesla, že planetě je v podstatě jedno, kde je škodlivá látka vypouštěna.
Společná zaváděná opatření byla poněkud složitějším mechanismem, v dohodě formulovaným takto: „Rozvinuté země uvedené v Dodatku I mohou zavádět opatření na snížení emisí společně s ostatními stranami Úmluvy a mohou napomáhat ostatním stranám Úmluvy v dosahování cíle Úmluvy“. Vlády jsou nabádány, aby volily taková opatření, která přinesou planetě co největší efekt při co nejmenších nákladech.
Šlo tedy o různé projekty spolupráce, kdy se emise produkovaly v jedné zemi, ale započteny byly jinde. Předpokládalo se například, že v ekonomikách střední a východní Evropy, procházejících transformací, bude mnohem větší potenciál při nahrazování zastaralých průmyslových provozů šetrnějšími, a země západní Evropy zase měly kapitál a technologii. Tu by dodaly, a za to by si ušetřené emise mohly započítat na vlastní konto.
Podle stejného principu se uvažovalo i o různých spolupracích mezi regiony, třeba Francie byla od počátku velmi aktivní v té části světa, kterou ještě čtyřicet let předtím ovládala koloniálně. Tato spolupráce se zeměmi třetího světa už ale spadala pod jiný režim, takzvaný „Mechanismus čistého rozvoje“. V něm se počítalo s tím, že průmyslové země budou v zemích „třetího světa“ přímo realizovat ekologicky šetrné rozvojové projekty a za ně budou získávat vlastní uhlíkové kredity.
Plnění závazku navíc nemusí být dosahováno jen snižováním emisí, ale také vytvářením oblastí „propadu uhlíku“, které umožní vyšší ukládání uhlíku v půdě. Především lesů. V úřednické hantýrce pro ně vznikla svérázná zkratka LULUCF (Land Use, Land Use Change and Forestry Activities). Toto řešení se stalo tak oblíbeným, že čtyři roky po Kjótu v Marrakéši musel být stanoven strop, po který lze tyto „propady“ uplatňovat.
Rok předtím v Haagu právě kvůli fintě se zalesňováním a roztržce mezi západní Evropou a USA poprvé výroční konference zkrachuje bez dohody. Implementační plán Kjótského protokolu, dohodnutý před Vánoci 1998 v Buenos Aires, se poprvé zadrhne. V roce 2001 od něj pak s novou administrativou odstoupí Spojené státy.
Kjótský protokol vstoupil v platnost v únoru 2005, ve chvíli, kdy jej ratifikoval 55. ze signatářských států. Jeho příběh bude pokračovat na každoročních konferencích, které se od Kjóta ustálily v předvánočním termínu listopadu či prosince. Tlak na dohodu, vyjádřený varováním, že svět se dívá, bude na všech působit překvapivě účinně.
V Montrealu 2005 se sešlo 10 tisíc účastníků na jedné z největších mezinárodních konferencí všech dob. Když se o rok později konala ve stejném rozsahu v Nairobi, poznamená reportér BBC ironicky, že se nám tu rodí nový ekonomický obor zvaný „klimatická turistika“. V roce 2007 na Bali, v atmosféře nové dramatické zprávy o vývoji klimatu a na místě, které bylo globálním oteplováním přímo ohroženo, byli delegáti dotlačeni k souhlasu s prodloužením a dalším zpřísněním Kjótského protokolu.
Kodaň 2009, do které se za USA poprvé aktivně zapojil Barack Obama, měla původně ambici vytvořit dlouhodobou a rozsáhlou dohodu navazující na Kjóto, ale současně bylo konstatováno, že průmyslové země své závazky neplní. O rok později v Mexiku byl dohodnut vznik Zeleného klimatického fondu, který bude rozdávat 100 miliard dolarů ročně, a jako jediný zdroj dat byl akceptován Nobelovou cenou oceněný panel IPCC.
V desátých a dvacátých letech se stalo tradicí, že politici jsou s výsledkem jednání spokojeni, ale odborníci a neziskový sektor budou tvrdit, že ambice jsou nedostatečné. Bylo tomu tak i v roce 2015, když byla dohodnuta Pařížská klimatická dohoda, považovaná za průlom na úrovni Kjóta.
V Paříži byl přijat konkrétní závazek „udržení nárůstu průměrné globální teploty výrazně pod 2 °C oproti předindustriální úrovni a úsilí o omezení nárůstu teploty na 1,5 °C oproti předindustriální úrovni“.
A rovněž „sladění finančních toků s cestou k nízkým emisím skleníkových plynů a rozvoji odolnému vůči klimatu“.
Finanční toky zkrátka vždy byly nedílnou součástí klimatické politiky a do plnění cílů snižování emisí tedy od počátku vstupoval byznys. Kredit či povolenka se stanou zvláštní kategorií cenného papíru, kterou kritici budou ironicky nazývat „zelený odpustek“.
