Zatímco normální smrtelník řeší, jestli si dá panel na jižní nebo západní stranu, aby ušetřil za žárovku, banda vědců z australské Adelaide University si řekla: „Proč nepřeměnit ten hnusný plast, co nám plave v oceánu, na palivo? A ideálně jen tak na sluníčku, jako když si dítě nechá lupu na mraveništi. Jasně, vždyť plasty jsou plné uhlíku a vodíku, tak proč je nezpracovat elegantně dvakrát – nejdřív jako lahev na limonádu, pak jako energii?“ Upřesňuju – nejspíš si to řekli trochu kultivovaněji a v angličtině.

Říká se, že „plast je problém, ale i příležitost“. Proces, na který kápli na australské univerzitě, se jmenuje fotoreforming – což zní jako něco, co by dělal Terminátor, kdyby místo zabíjení recykloval. Slunce svítí, katalyzátory se aktivují a rozloží plast na vodík a chemikálie.

A pozor, není to jen teorie! Vědci už prý vyrobili vodík, octovou kyselinu a dokonce i naftu. Navíc to jelo nepřetržitě přes 100 hodin. Jenže – a tady se kolem pravdivých veletoků reality točí i naivka – žádný zázrak není zadarmo.

Pánové a dámy z univerzity totiž dodávají, že realita je trošku tvrdší oříšek. Za prvé: plasty nejsou stejné. Jako když vám do tříděného odpadu hodí soused psí hračku a mastný kelímek od vlašáku. Každý plast se chová jinak a barviva a stabilizátory to akorát komplikují. Takže než se začne svítit, musí se to nejdřív dotřiďovat – a to už není tak sexy jako „slunce a voda zadarmo“.

Za druhé: ty katalyzátory. Ony totiž taky nejsou nesmrtelné. Po čase degradují a nakonec přestanou fungovat. A za třetí: i když z toho plastu uděláte tu směs plynů a kapalin, tak to musíte zase oddělit. A to žere energii. A ejhle – jsme zase u toho, že to není úplně bez práce.

Ale nebojte, optimismus zůstává. Výzkumníci mají plán. Chtějí to vyladit, zkombinovat slunce s teplem nebo elektřinou, postavit chytré reaktory… A za pár desetiletí, když se bude dařit, tak se možná dočkáme světa, kde si ze staré lahve od kečupu natankujete vodík do Fabie. No co, první zkonstruované letadlo také hned odpoledne nepřeletělo Atlantik. Zásadní je, že byly položeny základy pro něco, co může vyrůst do globálních rozměrů. Může a také nemusí. Cimrmanovy slepé cestičky jsou všudypřítomné. Ale objev z australské univerzity zní… nadějně.

Každopádně závěr je jasný: kdo dneska říká, že solární energii čeká jen „nudná“ elektřina z panelů, ten nevidí dál než k sousedovu plotu. Tyhle věci mají potenciál. A i když je to zatím spíš vědecká hračka plná překážek, je to sakra zábavná a chytrá hračka. Takže hurá do toho, ať už si můžeme říct: „Sluníčko, proměň mi tu igelitku v benzín, než si dojedu na pivo!“

A jen taková poznámka. Hrozí, že budeme jednou litovat, kolik plastu jsme skládkovali nebo pálili? V kombinaci se slunečním zářením se totiž otevírá zajímavý potenciál – výroba čistého vodíku a uhlovodíků.

Zdroj: Adelaide university