Jmenuje se to přesně: hybridní tenkovrstvý systém kombinující perovskitové články s triboelektrickými nanogenerátory. Za tímhle vědecky krkolomným názvem se skrývá obyčejná, ale vlastně docela chytrá myšlenka. Kapka deště dopadne na speciálně upravený povlak, vznikne třením náboj a zařízení vyrobí přes 100 voltů. Dost na to, aby to rozsvítilo malou LEDku nebo pohánělo jednoduchou přenosnou elektroniku.
„Naše práce navrhuje pokročilé řešení, které kombinuje fotovoltaickou technologii perovskitových solárních článků s triboelektrickými nanogenerátory v tenkovrstvé konfiguraci, a demonstruje tak proveditelnost implementace obou systémů sběru energie,“ uvádí Carmen Lópezová z ICMS.
A proveditelnost? To je důležité slovo. Zatím to není produkt, není to na pultě. Je to v laboratoři. Ale na rozdíl od mnoha jiných zázraků, které se ztratí v přechodu mezi vědeckým článkem a realitou, tady je jeden podstatný detail: ten povlak chrání jinak křehké perovskitové články před vlhkostí a tepelnými cykly. To je přesně to, co u těchto materiálů dříve padalo. Takže se neřeší jen, jak vyrobit energii z deště, ale také jak nezničit panel tím, že na něj prší.
Výzkumníci mluví o nasazení v chytrých městech, v odlehlých oblastech, na námořních stanicích. Fernando Núñez z ICMS k tomu dodává: „Jeho implementace v takzvaných chytrých městech je proveditelná, například v značení, autonomním pomocném osvětlení nebo monitorování, protože odolá nepříznivým povětrnostním podmínkám a přítomnosti deště, vlhkosti a tepelným cyklům.“ Možná. Možná ne. Ale aspoň to není jen suchá teorie.
Celé to nakonec shrnují sami autoři: „Náš výzkum zdůrazňuje potenciál povlaků nanášených plazmovými technikami jako multifunkčního řešení, které chrání citlivá energetická zařízení a vyvíjí systémy schopné sbírat energii z různých environmentálních zdrojů, jako jsou hybridní solárně-dešťové panely, známé jako dešťové panely.“
Dešťové panely. Zní to jako reklamní trik. Ale když se nad tím člověk zamyslí – dosud platilo, že solár bez slunce je mrtvá váha. Tohle je první pokus, jak z té mrtvé váhy vyždímat aspoň něco, když zrovna svítit nechce. A to není úplně k zahození. A když vám mobil nabije jarní průtrž mračen, ledacos by mohlo začít dávat smysl. Ne jen teoreticky, ale už i prakticky.
Ta technologie může ztroskotat na stovce detailů – na ceně, na životnosti, na tom, že 110 voltů z jedné kapky je sice hezké, ale co tisíc kapek za hodinu a jak to reálně zapojit do obvodu. A přesto. Třeba se z toho nakonec vyklube něco, kudy se můžeme vydat. Ne proto, že by to spasilo svět. Ale proto, že je to alespoň důkaz, že někdo přemýšlí o tom, jak dělat věci o něco méně hloupě, než jsme dělali doposud.
Ještě trochu toho technologického vývoje a mohli bychom si začít u té dostavby Dukovan jako prehistoričtí ještěři zírající nechápavě na přilétající asteroid. Trochu nesví z toho, že budoucnost se děje, ale naše bohatýrské plány jsou jaksi mimo.
Zdroj: ICMS, CSIC, scitechdaily.com
