Typy energetické chudoby

Energetickou chudobu rozeznáváme dvojího typu:

1. Nedostatek energie, tedy není odkud brát. Tento typ existuje především v rozvojových zemích, ale v okamžicích blackoutu se projevuje už i v zemích Evropské unie.
2. Cena energie, kdy je energie tak drahá, že si ji nemůže každý v potřebném množství dovolit. Příkladem je nedávná politika vlády v období energetické krize, kdy si už některé podniky nemohly dovolit pokračování výroby a zkrachovaly.

Obecně v podmínkách Evropské unie platí, že fyzický nedostatek elektřiny se projevuje na její cenu zvýšením o řád, tedy zhruba desetinásobně. Platilo to v Polsku v době sucha, kdy elektrárny, které neměly chladící věže, nemohly vypouštět teplou vodu do řeky, aby nezpůsobily úhyn ryb. Podobný princip se projevuje technicky i v létě ve Francii, kdy ale stát cenu reguluje. A podobný princip se projevil i v době nedávné energetické krize, kdy nám sice v Evropě chybělo pouze 8% elektřiny z ruského plynu a bylo možno ji nahradit i jinými zdroji, avšak špatně nastavený a regulací nezvládnutý „trh“ generoval desetinásobek ceny, která pak byla mimoburzovními mechanismy vnucována všem spotřebitelům.

Pokud máme špatně nastavenou cenotvorbu vlastní produkce elektřiny, je možné s tím něco dělat. Pokud ale budeme muset dovážet v době nedostatku, smilování nečekejme. Taková kilowatthodina by pak nemusela stát 12 korun, ale také 20 nebo 30 korun. V době, kdy končil covidový lockdown, kandidovala opozice s hesly „vraťme děti do škol“. U současných volebních programů byla prevence energetické chudoby na půli cesty. Většina kandidátů odmítala další vývoj emisních povolenek nebo jej alespoň chtěla zmírňovat, avšak nikdo nechtěl do těch škol, domácností a podniků vrátit původní levnou elektřinu, přestože si ji od dob před energetickou krizí nevyrábíme výrazně dráže a vyrábíme ji stále v přebytku. Zda jde o odbornou neznalost nebo přetrvávající vliv domácí energetické oligarchie nechme staranou, cíle je se tohoto zbavit. O vliv „evropské burzy“ zde tolik nejde, jak jsme ukázali v posledním článku na francouzském (evropském) modelu. Nástup druhé vlny emisních povolenek ale patří k současným nejvážnějším rizikům, se kterými se bude muset nastupující vláda utkat.

Princip emisní povolenky

Emisní povolenka nemá s technologií, investicemi a cenou paliva nic společného, přestože je nám občas prezentována jako „samozřejmost“ a nutná součást ceny, která je snad ještě důležitější než daně. Je to odpustek, na rozdíl od středověku je ale povinné jej nakupovat. Původním smyslem byla předvídatelná penalizace veškerých škodlivin, aby si producent energie mohl rozmyslel svoji budoucí strategii, zejména které zdroje musí ekologizovat a které vystavět nové. Ze škodlivin nám zbyla pouze ideologie CO₂, kterou ale v jiných světadílech a státech mimo EU takto nemají a otevírají nové fosilní zdroje, zatímco my je zavíráme.

Systém, jakým je emisní povolenka prodávána, se vymknul ekologii a zisky plynou mimo Evropskou unii. Z povolenky se stal cenný papír, který je prodáván na burzách, kde jej skupují spekulanti. Je to podobné, jako kdybychom si museli koupit dálniční známku, ve druhé vlně už i na okresní silnici a parkování před domem, ale nekupovali ji od státu (či Evropské unie), ale museli ji koupit na spekulativním trhu, mnohdy za násobné ceny od překupníků nebo lichváře, abychom vůbec mohli jezdit.

Evropská unie slibovala maximální cenu jedné tuny CO₂ za maximální cenu 45 EUR, ale už dnes, dva roky před vypuknutím celého systému, si je prodávají spekulanti za 80 Eur, a to to ještě ani nezačalo. Pokud připustíme, že jsou evropské emisní povolenky obchodovány na světových spekulativních trzích, docházíme k deformaci systému:

• Z evropské energetiky se vyvádějí prostředky nenávratným způsobem do zemí mimo EU, například USA nebo Číny;
• Zisky z předražování emisních povolenek na spekulativních trzích nejsou obvykle použity na ekologické účely VŮBEC, natož na ekologizaci energetiky členských státu EU;
• Spekulanti toto kupují s ohledem na budoucí politiku EU, vzhledem ke globálnímu charakteru některých takových hráčů může docházet i k politických tlakům na administrativu EU, aby nic neregulovala a takovéto zisky umožňovala.

Jediným způsobem, jak by mohla EU reagovat, je zastropovat cenu veškerých emisních povolenek anebo je zmrazit. Když si může dovolit zmrazovat stovky miliard prostředků cizího státu, Ruské federace, a následně je používat na pomoc Ukrajině, proč by si nemohla dovolit zmrazit prostředky spekulantů a použít je do vlastních sociálních a ekologických programů?

Cenotvorba

Málokterý čtenář si dokáže představit, co to znamená 45 EUR za 1 tunu CO_2. V praxi platí, že zhruba 1 megawatthodina ve fosilní elektrárně vyprodukuje 1 tunu CO₂. Zdraží nám tedy tu fosilní část energetického mixu o 1 korunu a 10 haléřů. V případě kogenerace elektřiny a tepla však polovičním způsobem, protože ze stejného množství uhlíku dostáváme dvojnásobný užitek ve formě elektřiny i tepla.

Vlastní energie získaná z uhlí má cenu zhruba 50 haléřů na 1 KWh v kondenzační výrobě a levnější, zhruba 30 haléřů, v kogeneraci při současné výrobě tepla. K tomu je ale potřeba ještě připočítat provozní náklady elektrárny nebo teplárny, zejména kvalifikovaný personál (topiče a údržbu), který musí být zaměstnán i v době, kdy elektrárna nebo teplárna nevyrábí. Kvalitativní úvahou tedy za 1 korunu bez povolenek a za 2 koruny s povolenkami. To je cena snesitelná, a při této ceně je výrobní cena našeho jaderného a uhelného energetického mixu kolem jedné koruny, což byla i cena před energetickou krizí bez umělých přirážek. Poměry se se od té doby příliš nezměnily.

Současná bilance České republiky

Každá bilance obsahuje svůj scénář, příběh. Pokrýváme v ní nějaké množství energie výrobou z různých zdrojů. Naše metodika „výroby brutto“ v dosud užívaných výkazech je převzata ještě z komunistického režimu, kdy bylo potřeba vykázat co největší výrobu. V současných bilancích, které jsou takto prezentovány, je přidána navíc vlastní spotřeba elektráren a export elektřiny. Pak vychází stále veliký podíl fosilní energie, takž to vypadá, jako kdybychom měli velmi neekologizovanou soustavu.

V scénáři zde prezentovaném uvažujeme pouze dodávky elektráren do sítě a nikoli export elektřiny, který nepovažujeme za přirozenou potřebu domácí energetiky. Emisní systém Evropské unie je postavený tak, že emise vznikají u nás i v případě, že vyvážíme elektřinu na pomoc v krizové situaci do Německa, zatímco tam dovážejí „čistou surovinu“ vyrobenou z našeho domácího uhlí, a to zvyšuje i negativní hodnocení naší energetiky z hlediska emisí.

Zdroje řadíme nejprve bezemisní, tedy jaderné a obnovitelné, a následně fosilní, nejprve plynové, poté uhelné, a snažíme se jimi pokrýt celkovou spotřebu průmyslu, služeb a domácností v ČR. Čísla jsou ze zprávy ERÚ z roku 2024.

Tabulka 1 – Spotřeba elektřiny v ČR po jednotlivých kategoriích a její pokrytí výrobou z bezemisních a fosilních zdrojů.

Obrázek 1 – Pokrytí domácí spotřeby ČR bezemisními a emisními zdroji energie

Z uvedené tabulky a grafu vidíme, že na tom ve skutečnosti nejsme tak špatně, jak nám občas vykládají. Problém je zejména dlouhodobě špatné hospodaření s domácím uhlím.

Na současnou potřebu České republiky potřebujeme zhruba 17 milionů tun uhlí ročně (včetně vlastní spotřeby uhelných elektráren) , což z větší pokrývají i doly patřící státní společnosti ČEZ. Orientačně počítejme v intervalu 15 až 20 milionů tun ročně, podle rychlosti nahrazování dílčích zdrojů a teploty a topení v daném roce se toto může o jednotky rok od roku lišit.

V minulosti se však těžil až trojnásobek takto potřebného domácího uhlí, tedy 50 milionů tun, kdy pro vlastní potřebu ČR, tehdy bez OZE a zemního plynu, bylo potřeba pouze 40 milionů tun. Elektřina pak byla za podpory energetické politiky vyvážena, a to mnohdy za dumpingové ceny. Tuto surovinu i s emisemi sice již do země nevrátíme a peníze do státní pokladny pravděpodobně také ne, ale nemusíme v politice vůči domácím surovinám pokračovat tak, že je stále vyvážíme i s platbou emisních povolenek, chováme se v tomto velmi neekologicky, a současně plánujeme její úplné uzavření, což je v současné situaci nebezpečné. Je to nezodpovědné i vůči energetické bezpečnosti státu, kterou minulá vládní politika, na rozdíl do té přechozí, prakticky ignorovala. Nedostatek elektřiny, zejména v zimě, kdy je obvykle provázený i nedostatkem tepla, projeví i na ceně a tím i nárůstu energetické chudoby.

Bilance po dostavbě jaderného zdroje

Pro srovnání uvádíme pouze zvýšenou výrobu z jaderných elektráren po dostavbě plánovaného jaderného zdroje o výkonu 1200 MW.

Tabulka 2 – Pokrytí spotřeby ČR výrobou z bezemisních a fosilních zdrojů po dostavbě jaderného zdroje

Obrázek 2 – Pokrytí domácí spotřeby ČR bezemisními a emisními zdroji energie po dostavbě jaderného zdroje

V případě, že v této době nadále vzroste výroby elektřiny z OZE a rozumným způsobem i ze zemního plynu, můžeme si pak dovolit uhlí zavřít úplně.

Doporučení

• Emisní povolenky jako princip je možné přijmout pouze v případě, že Evropská unie bude jejich ceny regulovat a dodrží svůj původní závazek nezvyšovat cenu povolenek na 45 EUR. V opačném případě jde o opatření, které preferuje zisky mimoevropského spekulativního kapitálu, které nejsou reinvestovány do ekologických opatření. Takovýto systém není v zájmu členských států i celé Unie a je potřeba takto pojatý systém odmítnout zcela, případně nahradit transparentní uhlíkovou daní. Jinými slovy, podílet se na transparentní ekologické politice Unie určitě ano, platit místo toho násobné zisky spekulantům mimo Unii určitě ne. Krom ceny samotné jde i o předvídatelnost cenového vývoje, které je v současném systému netransparentní a odrazuje investory.
• Emise z energetického mixu ČR jsou relativně malé, v současnosti máme 66 %, tedy dvě třetiny, domácí potřeby elektřiny pokryty bezemisně.
• Uhlí si můžeme dovolit zavřít až po dostavbě jaderné elektrárny. Pokud s tímto rozhodnutím minulé politické garnitury váhaly již od roku 2008 (závěry první Pačesovy komise), je to vina politiků, nikoli spotřebitele. Uzavření uhelných zdrojů bez funkční náhrady by zcela jistě vedlo k nárůstu nejenom energetické chudoby, ale i nestability dodávek energie v ČR.
• „Dočasná“ náhrada uhelných zdrojů plynovými nedává smysl z následujících důvodů:
  • Jsou to také zdroje fosilní, nejde o ekologii, ale o zisk investora;Výrobní kapacity jsou v současnosti vyprodané, výstavby by trvala 3 až 5 let bez záruky, a to zejména u německých firem, které favorizují domácího zákazníka v Německu, kde je velká poptávka;Pro domácí potřebu nejsou tyto zdroje nutné. Čistou mobilitu, kterou se občas argumentuje jako zvýšením energetické potřeby, je nutné krýt zdroji obnovitelnými, a nárůst spotřeby průmyslu nelze očekávat v tak velké míře, že by vyžadoval současnou výstavbu dvou typů elektráren v krátkém období.
  • V některých dílčích případech je ale vhodné o takových zdrojích uvažovat z jiných než bilančních důvodů, například v Praze, aby se vyhnula dalším blackoutům, je vhodný vlastní zdroj nejméně 300 MW, o kterém již řada odborníků hovoří jako o nutnosti, a to i vhledem k plánování dalších solárních elektráren v jednotlivých městských částech a jejich regulaci.
• Pokud by nám v současné situaci státní společnost ČEZ (Severočeské doly) své doly zavřela, protože se jí „nevyplatí“, způsobí zcela jistě energetickou chudobu. Vláda musí mít na tuto realitu pohled z hlediska celkové bilance a energetické soběstačnosti (resilience) státu. Soukromé těžební společnosti sice v dané chvíli nemají povinnost v těžbě pokračovat, nemají však ani právo zatápět potřebnou strategickou surovinu patřící státu vodou nebo tímto státu vyhrožovat a vynucovat si dotace pod pohrůžkou znepřístupnění státních surovinových rezerv.

Zestátnění ČEZu

ČEZ je většinově státní společností, i když to tak, vzhledem k cenám elektřiny pro jeho spolumajitele, občany České republiky, občas vůbec nevypadá. Soukromé společnosti v Evropě jsou obvykle levnější. Bavíme se tedy o odkupu minoritního podílu státem. V současnosti hovoříme o 250 miliardách Kč, pro jistotu počítejme 300 miliard, protože se takovéto transakce málokdy povedou za cenu pro stát optimální. Naše spotřeba elektřiny je zhruba 60 TWh, 60 miliard kWh. Kdybychom si tedy za státní společnosti dodávali elektřinu namísto jedné koruny za dvě, máme takto cenu bez problému splacenu během pěti let, a ještě máme elektřinu o korunu levnější, než jak nám ji dodávají v současnosti. Pro spotřebitele je to tedy optimální cesta: ušetří proti současnosti, a ještě získáme strategickou firmu nazpátek 100% do vlastních rukou.

Stát v tomto ohledu může navíc použít dlouhodobější splácení a státní obligace s úrokem 1 až 2%, takovýto postup si může dát i do zákona, a tím minoritní podíly splatit bez nepřiměřeného zisku bank.

Vzhledem k tomu, že pak odpadají argumenty současného vedení státní společnosti o uspokojování zájmů minoritních akcionářů, mohla by tato 100 státem vlastněná firma s reformovaným vedením a firemní strategií mít dlouhodobě přijatelné ceny, například po francouzském (evropském) vzoru.

Energetická chudoba distribuce

Evropské státy distribuci buďto dotují, anebo ji nechávají spotřebiteli platit za nominální cenu. V České republice máme unikátní systém, kdy vybíráme poplatek, de facto privátní spotřební daň pro soukromé subjekty, ve výši 49.5 haléře za každou dopravenou kilowatthodinu. Máme tedy dražší nejenom elektřinu, ale i o 20% její dopravu.

Závěrem

Česká republika nepotřebuje zbytečné investice do importních propojení, překotné investice do plynofikace energetického mixu ani unáhlené zavírání existujících elektráren bez náhrady. Pokud se vyhneme fyzické deformaci naší elektrizační soustavy, vyhneme se i tomu nejhoršímu riziku energetické chudoby, plynoucího z nedostatku vlastní výroby.

V ostatním se musíme vyvarovat vlivu nadnárodního spekulativního kapitálu u emisních povolenek a také vlivu domácí energetické oligarchie, která nám zdražuje levnou domácí produkci elektřiny nad únosnou mez, která je oproti období před energetickou krizí stále trojnásobná. Odkup minoritního podílu ČEZu a posílení a modernizace domácích energetických soustav směrem k větší ovladatelnosti a tím i většímu možnému nasazení OZE jsou u toho doporučenou variantou. Stát je jediným subjektem, který může nést zodpovědnost za kritickou infrastrukturu, v případě energetiky za energetickou resilienci a prevenci energetické chudoby. Současná situace ukazuje, že prostřednictvím tuzemských i nadnárodních spekulujících subjektů toto není možné zajistit a stát pak ztrácí vládu na vlastní bezpečností i sociálním smírem. V současných evropských i geopolitických podmínkách je stabilita technická, ekonomická i sociální také hlavní prioritou pro budoucí vládu.

Autorem komentáře pro Solární magazín je energetický expert Ing. Hynek Beran