Zatímco my se tu učíme, jak nejefektivněji čekat na povolení k výstavbě jediného sloupku vysokého napětí (aktuální rekord: déle než trvá vychovat celou jednu generaci inženýrů… vtipkuju, no, nejspíš ale ne moc), v Americe si řekli: „Hele, máme tady 140 000 mil železničních tratí, které už dávno nejsou tak vytížené, a máme tu slunce a vítr. Co takhle… výslednou energii prostě naložit do vlaku a převést tam, kde je potřeba?“

Geniální! Když nemůže elektřina k lidem po drátech, ať k nim dojede po kolejích, které už stojí století. Firma SunTrain bere staré uhelné vagóny, které kdysi vozily špinavou energii, a mění je na pojízdné powerbanky. Nabijou je tam, kde fouká a svítí, a pak je prostě vypustí po kolejích tam, kde zrovna svítí červená na dispečinku energetické sítě. Je to tak prosté, až to je skandální. Kde je ta patřičná úcta k byrokratickému procesu, musí zaznít otázka z té naší euronijní zemljanky? Kde jsou letité přípravy, posudky a odvolání sousedů, kterým vadí, že by jejich pole křižovala elektrická energie místo toho, aby slušně čekala v řadě?

Američané si s tím hlavu nelámou. Jejich guvernér s jistotou prohlašuje, že je to „okamžité a alternativní spojení mezi výrobou obnovitelné energie a spotřebou, čímž se obchází přetížená přenosová soustava“. To je přesně ten druh drzosti, který bychom my, Evropané, měli důrazně odsoudit. My přece systémy neobcházíme! My je ctíme, posloucháme a necháme se jimi dovést až do naprostého chaosu a energetické závislosti. To je přece ta pravá, řádná cesta.

A zatímco my řešíme, zda by umělá inteligence neměla mít placenou dovolenou a kratší pracovní dobu, oni ji chtějí těmito vlaky zásobovat energií. A dokonce tím pohánět hudební festivaly na venkově! Představte si tu hrůzu: lidé se radují, hudba hraje, a vše je poháněno čistou energií, která k nim prostě přijela vlakem. Romantická představa, že koleje, jež kdysi vozily uhlí, dnes vozí čistou energii ze solárů a větrníků. To je skoro až poezie. Poezie o čisté energetice v Trumpových Spojených státech. Není to nějaký pokroucený druh oxymorónu?

A my tady v Evropě, naším ostrově efektivity, který se proměnil v souostroví byrokracie, se můžeme jen krčit rameny. Schopni něčeho takového? Samozřejmě že ne. My přece umíme dokonale plánovat. Až na to, že ty plány pak zůstanou navždy ležet v nějakém šuplíku, zatímco nám energie dochází.

Takže zatímco Colorado posílá baterky na kolejišti, my si můžeme alespoň vychutnat tu ironii: někde se problémy řeší, jinde se o jejich řešení pouze… kvalifikovaně diskutuje. A tím se vytváří další a další. Efektivita taková, že vlastně žádná. Ale i to je směr. Sice netuším kam nás dovede, ale pěkně nám tam nebude.