Zatímco část světa o orbitální energii hlavně mluví, jiná ji militarizuje dřív, než vůbec ví, zda funguje, Japonsko a jeho národní kosmická agentura Japan Aerospace Exploration Agency (JAXA) si už tři dekády tiše a systematicky ověřuje, co je fyzikálně, technicky a ekonomicky možné. Bez fanfár. Bez slibů o energetickém ráji. A právě tím se JAXA stala v této oblasti skutečným lídrem.
Japonská cesta: žádné zázraky, jen inženýrství
Japonský přístup ke kosmickým solárním elektrárnám je typicky… japonský. Trpělivý, modulární a smrtelně vážný. Žádné velké powerpointové vize o tom, jak orbitální panely zachrání planetu. Místo toho dlouhá řada zdánlivě nudných, ale klíčových otázek:
Jak přesně a bezpečně přenést energii mikrovlnami?
Jak snížit hmotnost konstrukcí na minimum?
Jak montovat kilometry struktur bez astronautů?
Jak to celé řídit automaticky a bez výpadků?
JAXA postupuje krok za krokem: laboratorní testy, pozemní experimenty, zkoušky směrovaného přenosu energie, vývoj lehkých panelů a robotické montáže. Neřeší, jak bude orbitální elektrárna vypadat v reklamním videu, ale kolik wattů dostanou na kilogram hmotnosti.
A to je přesně ten rozdíl, který rozhoduje o tom, zda technologie zůstane v konferenční místnosti, nebo se jednou dostane na oběžnou dráhu.
Amerika: když už něco letí do vesmíru, raději ať to má vojenské využití
Ve Spojených státech se o kosmické solární energetice samozřejmě také mluví. Jenže americký přístup má jednu neoddiskutovatelnou zvláštnost: pokud z toho nejde udělat alespoň potenciální zbraň, zájem rychle opadá.
Výzkum je roztříštěný, často navázaný na Pentagon, a hlavní otázka nezní „jak dodat stabilní energii civilní síti“, ale „jak ji energii doručit jednotkám kdesi v poušti bez logistických problémů“. Jinými slovy: než by energie z orbitální soláru dorazila do civilního energetického mixu, pravděpodobně by se nejdřív zamířila k armádě.
Technologicky to Američané samozřejmě zvládnout mohou. Otázkou je, zda civilní energetika není v tomto případě až druhořadým vedlejším produktem vojenského myšlení. A to je přesně to, co Japonci – možná nudně, ale o to důsledněji – odmítají.
Evropa: strategické dokumenty místo hardwaru
A pak je tu Evropa. Kontinent analýz, strategií, rámcových programů a expertních skupin. Myšlenkově vždy o krok napřed, technicky tak tři kroky vzadu.
Evropská kosmická agentura umí vyprodukovat vynikající studie o tom, jak by orbitální solární elektrárna jednou mohla fungovat. Umí spočítat rizika, etické dopady, uhlíkovou stopu i společenskou přijatelnost mikrovln pro nejrůznější pohlaví, co nám jich tu v Evropě běhá. Jen poněkud váhá s tou drobností mezi tím – tedy s reálnými experimenty v měřítku, které by šlo nazvat hardwarem.
Evropa tak zatím stojí na své obvyklé bezpečné pozici: nikdy nic nepokazila, protože se do ničeho pořádně nepustila. Což je sice uklidňující, ale k orbitální elektrárně to má asi tak blízko jako k fúznímu reaktoru za dalších třicet let.
Proč na tom vlastně záleží
Solární elektrárny na oběžné dráze samy o sobě svět nespasí. Nenahradí pozemní zdroje, nevyřeší energetickou chudobu přes noc a rozhodně nejsou levné. Ale pokud by někde měla solární energetika získat skutečně nový význam, pak právě tam.
Nepřetržitý provoz, žádné počasí, žádná noc, stabilní výkon – to jsou parametry, které pozemní soláry nikdy mít nebudou. A pokud se lidstvo někdy dopracuje k levnému přístupu do vesmíru a automatizované výrobě mimo Zemi, orbitální solární elektrárny se z exotického konceptu mohou stát seriózním a sakra důležitým doplňkem energetiky.
Až ten den přijde, je velmi pravděpodobné, že nebude výsledkem amerického vojenského zadání ani evropského strategického dokumentu, ale japonské trpělivé práce, která se roky obešla bez velkých řečí. Což ovšem neznamená, že ji americké vojenské struktury a evropské sociálně inženýrské struktury okamžitě nepřijmou za svou.
Možná právě proto stojí za to Japonsko v tomto oboru sledovat. Neříká, že to vyjde. Jen si poctivě ověřuje, zda by to vyjít mohlo. Potenciál posunout tím lidstvo o pořádný kus dál v tom je.
