Ještě počátkem 20. století žilo ve městech asi 6 % obyvatel (dnes to je 60-70 %). Tito lidé vstali a pak se šli podívat, jaké bude počasí. Klouzali očima po horizontu krajiny, sledovali slunce a mraky, ale také jim okolní krajina dodávala pocit domova. Věděli, kam patří. Pohled na krajinu byl součástí jejich psychohygieny, ale oni sami by řekli duše. Kupodivu řada studií, možná se dohromady jedná asi o 200 projektů, z posledních dvaceti let ukázala, že přítomnost stromů, zpěv ptáků a stav okolní krajiny má poměrně významný dopad na zdraví lidí. Zahání neurózy, snižuje vysoký krevní tlak a lidé rovněž konzumují méně antidepresiv.

I my po těch stovkách zemědělských generací máme úplně automaticky ve zvyku klouzat očima po horizontu krajiny. Ostatně proto se staví rozhledny a jen se podívejte, kolik nových či obnovených vzniklo během posledních třiceti let. Komu patří horizont? Nám všem, kteří v dané krajině žijí. Pokud někdo poruší linii obzoru, tedy privatizuje si obzor, způsobí škodu většině lidí, kteří mají ve zvyku rozhlédnout se ve jménu domova či jen dobrého pocitu kolem sebe.

Stavba větrných elektráren by se dala pochopit, kdyby se jednalo o krok nutný třeba z hlediska zabezpečení dodávek energie zejména v zimních měsících. Ale ono to tak není. Využitelnost větrných elektráren je uprostřed Evropy mnohem nižší než někde na pobřeží. Navíc když fouká u nás, fouká mnohem víc v severním Německu a Dánsku a tehdy je elektřina nejlevnější, anebo dokonce dosahuje záporných hodnot. Ale i postavení větrné farmy vyžaduje hodně oceli, betonu, budování příjezdových komunikací a pravidelné kontroly. A rovněž je pozoruhodné, že ti samí lidé, kteří zpochybňují klimatickou změnu, se když se to týká obchodu či transakce s dotacemi, staví jako největší podpůrci zelených energií.

Máme tendenci považovat všechny obnovitelné zdroje za zdroje ekologické, ale ono to neplatí vždycky. Vezměme dřevo, které u nás k topení využívá asi milion domácností. Dřevo je typický obnovitelný zdroj a skutečně se bez něj neobejdeme. Jenže když spálím polínka ze smrku starého padesát let, tak vytvořím uhlíkový dluh, který se splatí v okamžiku, kdy nějaký další, právě zasazený smrk dosáhne padesáti let. A musím přitom doufat, že les budoucnosti vydrží stále častější sucha a nestane se právě naopak zdrojem oxidu uhličitého.

Když sestavím tabulku zisků a ztrát tuzemské větrné energetiky, tak na straně zisků mám poměrně čistou energii, ale vesměs získanou v době, kdy je v Evropě energie dostatek nebo dokonce nadbytek a je nejlacinější. Na straně ztrát pak stojí poškození krajiny následkem privatizace horizontu a v měřítku blízkých míst i další možné zdravotní důsledky. Mezi ztráty budou rovněž patřit dotace vyplácené po dobu fungování větrné farmy, což bývá mezi 20-30 lety. Na tyto dotace se skládáme ze svých daní.

Mnohem raději bych viděl dostavbu jaderných elektráren, které energii dodávají ve dne i v noci, stejně tak v létě jako v zimě. Krajina v okolí Temelína či Dukovan je už stejně postižená dřívější stavbou, a hlavně z optického a psychologického hlediska se jaderná elektrárna nehýbe a nevydává zvuky. A co se týče doporučení EU, je nutné mít na paměti, že evropská nařízení většinou mají platit stejně pro všechny evropské státy, ale přitom jednotlivé státy mívají výrazně odlišné přírodní podmínky. To jsou důvody, kvůli kterým si myslím, že nás výstavba větrných elektráren víc poškodí, než přinese užitek.

Energie je vedle potravin a pitné vody jednou ze tří nedostatkových komodit současného světa. Vedeme často polemiky o její dostupnosti i ceně a zároveň o způsobu jejího užívání, který by co nejméně škodil našemu životnímu prostředí. Záměrně uvádíme „co nejméně“, protože při každém způsobu výroby energie přírodu nějakým způsobem znásilňujeme. Před výstavbou Slapské přehrady byly na Vltavě v létě plovárny a v zimě kluziště na bruslení. V zájmu tehdejší socialistické energetiky, dnes bychom řekli v zájmu obnovitelné energie, přestaly tyto letní i zimní sporty na Vltavě po roce 1955 existovat.

Lázně a plovárna v Podolí. V roce 1910 měly lázně kapacitu 10 tisíc lidí, populace Praha byla tehdy 225 tisíc. Zdroj: Archiv hlavního města Prahy

Obnovitelná energie je energie získaná z přírodních zdrojů, které se přirozeně obnovují a jejichž využívání není vyčerpávající. Můžeme se na ni podívat třeba i pohledem starých Slovanů nebo Egypťanů, kteří ještě žádné elektrárny neměli. Jsou to oheň (slunce, RE), voda, vítr a země. Žádný z těchto živlů nemusíme obnovovat, slunce vyjde každý den, voda plyne, vítr fouká a půda plodí, když se k ní slušně chováme. Staří Slované měli právě tu výhodu, že s půdou uměli zacházet. Dnes je po 1500 letech diskutabilní, zda při pěstování „energetických plodin“ se půda při jejich opakovaném využívání nezničí a zda jde skutečně o její neomezené „udržitelné“ využití po dobu staletí, jak s ní zacházeli naši předkové.

Neobnovitelné zdroje energie jsou takové, které potřebují nějaké palivo, do kamen musíme donést na následující den nový uhlák a do Chvaletic dokonce vagón uhlí.

Obnovitelný původ energie ale sám o sobě ještě negarantuje ekologičnost celého procesu jejího zpracování. Problém využití energie z přírody, ať už volně proudící nebo uložené z minula ve fosilní formě, není pouze v palivu, ale také v tom, jakým způsobem získáváme energii z přírodních i vytěžených zdrojů. Tento proces není ani v případě obnovitelných zdrojů 100% šetrný vůči přírodě a někdy bývá dokonce i škodlivější než ten klasický. Představme si, že bychom předělali Prahu na dva obnovitelné zdroje energie, v létě solární panely a v zimě vodu. V létě, kdy je solární energie přebytek, bychom si všechnu vodu uschovali v přehradách Vltavské kaskády na zimu a k tomu dostavěli ještě nějaká další vodní úložiště. Praha by pak byly plná páchnoucího bahna a zbytků hnijících mrtvých ryb a nějací ekofanatici by nám u toho možná ještě s radostí vykládali o probíhající zelené revoluci.

Podobně je to dnes s větrnými elektrárnami, kde neumíme získávat energii větru bez velkého environmentálního zatížení, které si můžeme dovolit pouze někde v pustině, ještě k tomu bez živých létajících tvorů. Stroje na dobývání elektřiny z větru jsou mohutné, hlučí, vibrují, blikají a zabijí vše živé, co jim přijde pod lopatky. Jsou to ve skutečnosti monstra daleko impozantnější než komíny elektráren, po jejichž odsíření jsme v minulosti volali.

Ke konci minulého režimu jsme u nás prodělali díky nešetrnosti tehdejšího vedení k životnímu prostředí největší ekologickou katastrofu v Evropě s velmi negativním vlivem na zdraví obyvatelstva. Emise škodlivin jsme však po revoluci úspěšně zvládli. V dnešních fosilních elektrárnách zachytáváme také popílek a prachové částice elektrostatickými nebo prachovými filtry a chemicky také oxidy dusíku, z jejich komínů jde dnes už prakticky čistá pára.

Graf 1 Vývoj znečištění ovzduší v ČR. Emise látek znečišťujících ovzduší se od roku 1990 snížily. Sloupcový graf znázorňující vývoj šesti hlavních látek znečišťujících ovzduší v letech 1990 až 2021 (odshora dolů):

• Tmavě šedá prachové částice PM10;
• Světle šedá prachové částice PM2,5;
• Tyrkysová amoniak;
• Světle zelená oxidy síry;
• Tmavě zelená nemethanové těkavé organické sloučeniny;
• Zelenočerná (dole) oxidy dusíku.

Zdroj: https://www.consilium.europa.eu/cs/infographics/air-pollution-in-the-eu/#0

U všech těchto znečišťujících látek se emise výrazně snížily, a to z celkového počtu téměř 65 milionů tun v roce 1990 na přibližně 20 milionů tun v roce 2021. Největší pokles zaznamenaly emise oxidů síry, a to o více než 93 %.

V moderním pojetí energetiky sledujeme kromě environmentálních aspektů i sociální aspekty a cenu elektřiny a také spolehlivost zajištění dodávek elektřiny. Po odsíření našich uhelných elektráren jsme se domnívali, že jsme se rozloučili se zdravotními aspekty vlivu energetiky na náš organismus, avšak tento problém k nám začíná přicházet z jiných zemí EU v „obnovitelné“ a ne zcela ekologicky implementované formě.

Získávání elektřiny ze stávající ekologizované fosilní elektrárny může být a obvykle je také levnější než elektřina obnovitelná. Kromě toho ta elektrárna obvykle stojí na svém místě už několik desetiletí. My jsme to území nezničili, elektrárnu nestavěli a doly neotevírali, ona tam z minula stojí, a ještě může chvíli sloužit. Jejím předčasným uzavřením přírodě obvykle příliš nepomůžeme, ani po jejím zavření vzniklý brownfield na zelenou louku s kytičkami stejně nepředěláme. Výpadkem dodávky energie způsobíme jiný problém, musíme najít jinou lokalitu a tam stavět jinou elektrárnu, což se obvykle neobejde bez dalšího zásahu do přírody a krajiny. Namísto jedné postižené lokality máme rázem lokality dvě, jednu s původní uzavřenou elektrárnou, kde nám rekultivace potrvá desítky let, a druhou novou. V případě větrných parků dříve přírodu a nyní spíše průmyslový park, hučící a osázený větrnými stroji

Když budeme původní elektrárnu na původním místě ještě pár let ekologizovaným způsobem bez kouření a emisí provozovat, nic se nikomu nestane a další přírodu nemusíme ničit. Dočasné používání stávajících elektráren je navíc nejenom k přírodě šetrnější, ale i levnější.

Zjednodušené chápání světa, kdy se z energetiky stala ideologie a z naší přírody stavební pozemky určené na její financování, může mít pro nás vážné následky na další dvě generace. Zvažme proto, zda nás naše děti i vnuci nebudou mít v nevážnosti a neúctě za to, že jsme naši krajinu nechali osázet monstry, které jsme navíc ani nepotřebovali na uspokojení komfortu vlastní civilizace, a nechali se dobrovolně vmanévrovat do takového zásahu v krajině, které jsme ve skutečnosti pouze správci po předcích a pro příští generace, i když nás do toho násilně nenutila žádná německá ani sovětská okupační armáda. Pouze lži vlastních politiků, naše vlastní nevšímavost a třicet stříbrných či spíše tři sta miliard korun, ze kterých ve skutečnosti nebudeme mít vůbec nic a budeme je muset uhradit investorům převážně z našich daní. Elektřiny máme stále dost, to jenom naše peníze chce nový investor. V pohádce Karlík a továrna na čokoládu bylo na světě pět zlatých kupónů, které ani velmi chudý dědeček nechtěl vyměnit za peníze, které se tisknou každý den. Naše krajina po předcích je jedním z takových kupónů, a ve skutečnosti u toho nejde ani o peníze pro nás nebo nějaký náš prospěch, ale o postiženou krajinu a naše zvýšené daně.

Autorem komentáře pro Solární magazín je: RNDr. Václav Cílek CSc. a Ing. Hynek Beran