Máme také slovenské čtenáře a budeme s nimi spolupracovat. Problém Slovenska je totiž ještě výraznější, než je ten český. Slovensko si na rozdíl od nás dostavělo jaderné zdroje a mají velmi nízkoemisní energetický mix, který je také díky jaderné energetice velmi stabilní. Proč by měla země s nízkoemisním energetickým mixem plnit prostřednictvím cizích investorů plnit „závazky EU“, když k tomu není vážný technický důvod ani společenská potřeba?
Účel technické osvěty
Technická inteligence a odborně jinak vzdělaná část populace mohou pouze popsat problém. Nejsme politici ani revolucionáři, nechceme si vymýšlet ani stát na barikádě, avšak symbolem osobní statečnosti takových lidí je například Čapkův doktor Galén. V energetice jde určitě o problematiku technických potřeb naší společnosti a možností jejich zajištění. V současnosti jsou často vyvolávány umělé technické potřeby, kdy předčasně rušíme jedno fungující řešení, například jaderné elektrárny v Německu, a nahrazujeme je něčím jiným, v mnoha případech nevyzkoušeným, nespolehlivým a zbytečně drahým. Pokud by se takto chovala dáma, která vyhodí nákladné společenské šaty od renomovaného krejčího a vzala si na premiéru chatrně šitý obleček z čínského butiku, asi bychom ji nazvali zbytečně rozmařilou a kdyby jí ty šaty na premiéře praskly, asi bychom jí to někteří i přáli. V energetické politice ale takovému rozmaru říkáme „závazky Evropské unie“, aniž bychom už mnohdy věděli, kdo se vlastně zavázal a k čemu, protože s evropskou i globální ekologií a spolehlivým zajištěním evropského civilizačního standardu to má pramálo společného. Mnohdy je ale už předem určeno, kdo na tom má vydělávat, aniž bychom dopředu věděli, jak to bude fungovat anebo dokonce i že to bude fungovat bez blackoutů a zbytečných stavů nouze.
Druhou oblastí je ekonomika. Přestože je podle přístupových smluv energetický mix plně v kompetenci jednotlivých členských států, nejde o optimalizaci zajištění jejich energetické potřeby, ale o uspokojení nadnárodního kapitálu, v mnoha případech i mimo Unii samotnou. Dospíváme k tomu vnucovanými „dobrovolnými závazky“, které se pak zdají jako zpětně vymahatelné. Spekulanti „už“ na burzách nakoupili emisní povolenky z druhé vlny, a proto jim to přeci nemůžeme odmítnout, aby neměli ztráty. Tedy jim to raději bude platit zdražením nákladů všech našich domácností.
V podobném pohledu se musíme dívat i na plánovaný a vládou vnucovaný nástup větrných elektráren. Klademe si otázky, zda je to technický pokrok nebo vliv investorů, zda jde o ochranu planety anebo ničení vlastní krajiny, a zda je to u politiků příznakem osvícenosti nebo naopak neznalosti, přislíbeného osobního prospěchu či dokonce korupce. Tyto otázky, a řada dalších, jsou naprosto oprávněné. Pokud hrozí nějaké riziko, musíme o něm veřejně mluvit, ne si jej nevšímat. Snažíme se proto, aby si na toto každý uměl odpovědět sám, nezávisle na tom, jaká ta odpověď bude. V mnoha případech je toto i otázkou míry, u větrné energie například výšky, počtu, umístění a vibrací větrných elektráren a zejména otázky, co z toho taková obec bude mít, když to obvykle není ona, kdo hodlá takový větrný park postavit.
Proto jsme se s redakcí Solárního magazínu rozhodli, že budeme odpovídat na některé praktické otázky či spíše problémové okruhy čtenářů. Nemůžeme individuálně na každou, to bychom při tisících a dnes už desítkách tisíc zájemců ani nezvládli, ale pokud se objeví téma, které naše čtenáře zajímá nebo i pálí, můžeme na ně reagovat. Krom energetiků jsou v našich řadách i právníci, odborníci na developerské procesy nebo i na dění v sousedních zemích Evropské unie. Ne všechno špatné u nás totiž pochází z Bruselu.
Časy se mění
Energetika si v minulosti vyžádala celou řadu kompromisů a ústupků. V minulosti sloupy vedení sedlákovi na poli za tu cenu, že bude svítit celá vesnice, stavba Slapské přehrady zase zatopila romantické údolí a v něm několik vesnic a svojí konstantní teplotou vody zlikvidovala v Praze v létě plovárny a v zimě bruslení na Vltavě, ale dnes už se na přehradní jezero díváme jako na samozřejmou součást krajiny a rekreační oblast.
Rozporuplným příkladem je zbourání historického města Most, který musel ustoupit rozsáhlé těžbě hnědého uhlí na základě vládního usnesení z roku 1964. Legendy tvrdí, že v tom hrálo určitou roli i prokletí dvorního astrologa císaře Rudolfa II magistra Kellyho. Bylo zničeno celé původní historické centrum se třemi náměstími. Pouze unikátní gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie byl v roce 1975 přesunut o necelý kilometr na novou lokaci. Socialistický stát očekával značný zisk z těžby uhlí, který měl pokrýt náklady na výstavbu nového města. Uhlí ale sloužilo především těžkému průmyslu a ten krom turbín a investičních celků vyráběl I zbraně pro Varšavskou smlouvu i na export. Podle tehdejší komunistické propagandy vznikl nový Most, moderní sídliště s panelovými domy, které nahradilo původní město. Můžeme diskutovat o tom, zda bydlení v tehdejším „moderním panelovém domě“ bylo skutečně kvalitnější nebo srovnatelné s bydlením v tehdejší historické zástavbě, ale došlo zde od totalitních režimu alespoň k vážné snaze toto kompenzovat. Zcela neoddiskutovatelné jsou ale ekologické škody na pohraniční horách a škody na zdraví tehdejších dětí vlivem tehdy neodsířených emisí z uhelných elektráren. Rozdíl v přístupu byl ale v tom, že komunistický stát měl měření, hygienickou službu a měřená data, tedy se o tom vědělo, ale bylo zakázáno o tom nesmělo mluvit. Dnešní lobbisté řeší podobné problémy na vládní i krajské úrovni tak, že státní hygienická služba byla fakticky zlikvidována a na měření a jejich vyhodnocování „nejsou peníze“. Pokud si údaje nezměříme sami, můžeme se v mnoha případech pouze domnívat.
Pokud vám postaví za humny větrný park, je to podobné, jak kdyby vám tam postavili jinou energetickou nebo průmyslovou stavbu, krom stavby důlní nebo úložiště jaderného odpadu může jít třeba o letiště nebo jiný hlučný provoz. Situace, kdy by někomu v takovém případě za nezhodnocené bydlení s rizikem zdravotních komplikaci investor postavil alespoň „moderní panelové sídliště“ jako za těch komunistů není dnes běžná ani u státní společnosti, natož u společností soukromých a zahraničních.
Zkušenosti z Evropské unie
Ve francouzském tisku se stále častěji objevují články o zastavování stávajících větrných parků a nepovolování nových. Francouzská televize říká, že „jsou-li tato zařízení nezbytná pro ekologickou transformaci, vyvstává otázka jejich důsledků na přírodu“. Jde tedy o jasný dialog v Evropské unii a jednom z nejvlivnějších členských států, který není zdaleka jediný.
V letošním roce francouzský soud zrušil autorizaci projektu největšího pobřežního větrného parku se 63 turbínami. Projekt začal plánovat již v roce 2005 zahraniční belgický soukromý investor. Počátky dokumentace se ve skutečnosti datují do roku 2005. Ten v roce 2014 prodal 50% podíl společnosti EDF Renewables, ekvivalentu ČEZ Obnovitelné zdroje. O tři roky později, po provedení nezbytných studií, udělil prefekt (ekvivalent hejtmana) povolení. Bylo podáno několik odvolání, prefekturní povolení bylo znovu potvrzeno v roce 2020, než bylo znovu napadeno. Až do rozhodnutí z letošního 3. dubna. Soud zejména rozhodl, že „výstražné prahové hodnoty přiznané k posouzení fenoménu vizuální nasycení jsou pro obyvatele Cauroy, Machault, Mont-Saint-Remy, Dricourt a Pouvres daleko překročeny“. Nachází se na „velké náhorní plošině složené z nízkolesné zemědělské půdy s širokým výhledem a několika vizuálními překážkami“, jak zdůrazňuje soud, nový park by vyvolal „vysokou viditelnost kvůli velkému počtu větrných turbín v okruhu 10 km, které jsou již v oblasti povoleny“.
Měli bychom se tedy více zabývat zkušeností z Francie v oblasti jaderné energetiky i obnovitelných zdrojů energie, mají k nám v obojím velmi blízko. Německo si jaderné elektrárny uzavřelo, takže jim nic jiného, než hyzdit pobřeží a kopce nezbývá, i když se i v Německu tyto trendy stále častěji setkávají s odporem místního a ekologicky uvažujícího obyvatelstva. U nás se o Francii nepíše prakticky vůbec a o německých současných trendech proti Green Dealu pouze zřídka, i když tam z toho mají už velmi vážný politický problém.
Ne všechno zlo pochází z Bruselu
Nyní jsme v polovině čtvrté dekády po roce 1989.
V té první, 1990 až 2000, došlo k rozdělení republiky a k rozparcelování původního státního monopolu na ČEZ a Slovenské elektrárně, na 8 krajských energetických podniků v Čechách a 3 na Slovensku a oddělení a částečné privatizaci tepláren. Rovněž všechny větší průmyslové podniky měly vlastní závodní elektrárny. Dostavěli jsme Temelín, což nám umožnilo odstavit ta nejhorší uhelné zdroje, a zbytek jsme odsířili. V té době jsme dostavěli jádro a zvládli nevětší ekologickou a zdravotní katastrofu v Evropě, kterou nám tu minulý režim zanechal. V rámci kupónové privatizace získávají soukromí investoři postupný vliv v Mostecké uhelné společnosti.
Ve druhé dekádě, 2000 až 2010, vstoupila ČR do EU a byly vytvořeny základy tržního prostředí. V té době byla řada tepláren přebudována na elektrárny, dostavěly si chladící věže a mnohdy s nízkou účinností a vysokými náklady vyráběly elektřinu i v létě, kdy se netopí. V polovině tohoto období vzniká soukromá společnost Czech Coal soukromých investorů, která se v prosinci 2010 stává majetkem investičního holdingu Pavla Tykače.
V tomto období ovládala českou energetiku především fosilní lobby. Elektřiny se vyrábělo více, než bylo potřeba, uhlí se těžilo také namísto plánovaných 40 milionů tun 50 milionů na export elektřiny, takže zásoby před těžebními limity docházely o 20 % rychleji. Vliv této finančně mocenské lobby spolu s vlivem ekofanatismu v následující dekádě měly za následek, že se nepostavil ani jeden ze dvou dalších původně vyplňovaných bloků Temelína. Propagovaná hesla pro udržení tohoto stavu byla dvě, prvním byla zaměstnanost horníků, kteří byli následně propuštění, a udržení stability naší energetické soustavy „vynuceným exportem“ uhelné elektřiny, vyváženým mnohdy za dumpingové ceny, což dotovali spotřebitelé tepla i elektřiny. Na těchto výpočtech se z velké části podílela společnost EGÚ Brno, která vznikla privatizací brněnské části původního Energetického ústavu, ale nebyla v té době jediná. Patří však dodnes k nejvýraznějším v oboru při takovýchto výpočtech a v současnosti se podílela i na modelech české větrné elektřiny, které jsou předmětem současné kritiky odborníků
Třetí dekáda, 2010 až 2020, je charakterizována především rapidním nárůstem „solárních baronů“. Ti dodávali a dodávají do sítě zhruba 2 TWh za 20 miliard korun, někteří i za více, zatímco zbývajících 60 TWh (30x více) bylo zhruba za 60 miliard korun. Třetinu celkové ceny elektřiny ve státě jsme tehdy začali přerozdělovat privilegovaným dodavatelům vcelku zanedbatelného množství elektřiny. Jejich doba už ale pomalu končí a někteří arbitrážní investoři, kteří si takto i vydělali, se poohlížení po zajištění dalších příjmů na dalších 20 let.
Vliv „znalostních“ studií byl tenkrát dvojí. Prvním byl účelový výpočet, že naše soustava nezvládne více jak 2 GW solárního elektrického výkonu. Tedy právě ta elektřina, za kterou dostávali vysoké zisky „solární baroni“. Studie z dílny zmíněného EGÚ Brno tomuto vůbec nezabránila, ale měla za následek desetiletou stagnaci našeho fotovoltaického průmyslu.
Obrázek 1: Skokový vliv dotací a nástupu „solárních baronů“ a následná desetiletá stagnace solárního oboru v domech a průmyslových parcích ČR, způsobená tehdejšími účelovými (odborně podjatými) výpočty. Některé firmy, které se tohoto účastnily, dnes pokračují v modelu SEEPIA pro Státní energetickou koncepci, kde namísto limitu 2 GW dnes naopak počítají s možnostmi až 19 GW. Naše energetická soustava se ale od té doby tak velmi nezměnila.
Druhé výpočty měly možná ještě horší dopad. V létě nám do soustavy přibylo 2000 MW, tedy dva Temelínské bloky solárního výkonu, a to i v době prázdnin, kdy tuto elektřinu nemá kdo spotřebovat. Namísto toho, abychom ji částečně spotřebovali v domácích boilerech a v teplárnách na teplou užitkovou vodu, což jsem i historicky uměli ještě od minulého režimu, byla zakázána tato účinná regulace na straně spotřeby. Vyhlašovaným důvodem tehdy bylo, že máme „přebytek regulačního výkonu na elektrárnách“ a že další už nepotřebujeme. Regulační výkon elektrárny, ale vzniká pouze na roztočeném stroji. Abychom získali 20 MW regulačního výkonu na jednom elektrárenském bloku, musí vyrábět nejméně 160 MW. Pokud jsme kvůli stabilitě potřebovali 300 MW regulačního výkonu, muselo se vyvézt 2100 MW elektřiny, a to i v době, kdy jsme měli dostatek jaderné a solární elektřiny. Počátkem roku 2018 jsem necelé dva týdny po veřejné kritice tohoto stavu spolu s předsedou Komise při životní prostředí Akademie věd ČR MUDr. Radimem Šrámem jsem přestal být tajemníkem Komise pro energetiku Akademie věd. V podstatě se mi nic vážného nestalo, šlo spíše o prestižní pozici, ale v podobné situaci je dnes většina kolegů ve státních firmách, a dokonce i v některých státních i vědeckých institucích. Pokud mají jiná názor, mohou jej svobodně vyjadřovat pouze v soukromí, většinou za zavřenými dveřmi, jinak by také skončili.
Pozor na Českou cestu
V každém období byl ukázán kus naší oborové historie, za který v Bruselu opravdu nemohli:
- Dumpingový export elektřiny nám nikdo v minulosti nenařídil, naopak jsem se měli zařídit podle pravidel trhu a za špatnou cenu neprodávat, nikoli toto dotovat domácími cenami tepla a elektřiny. U toho byla nepravdivá studie, že by nám jinak než s „vynuceným exportem“ naše elektrizační soustava nefungovala.
- „Solární barony“ způsobil český parlament, který zavčasu nepřijal opatření, následovala další nepravdivá studie, která tento obor na deset let všem ostatním zájemcům fakticky uzavřela. Odborná oponentura zde ani není potřeba, stačí, že nám ta samá firma nedávno spočítala, že se do naší soustavy vejde skoro desetinásobek jejího předchozího omezení z důvodu planění „závazků EU“.
- Zdražení v době energetické krize má, také nezpůsobila Evropská unie. Dokonce ani Lipská burza ne, protože se na ní tenkrát prodávalo jen 10 % naší elektřiny, zbytek byl diktát vůči spotřebitelům. V tomto ohledu se naopak musím EGÚ Brno zastat, podklady pro zákon o zastrojování energií v této vysoké ceně dodala pro českou vládu firma Ernst & Young, ti samí odborníci, kteří pracovali pro ČEZ.
- Současný model SEEPIA vzešel původně z Univerzity Karlovy, ale EGÚ Brno se v tomto velmi aktivně zúčastnilo ve výpočtu bilancí České republiky. Univerzita Karlova sama tolik podkladů o naší soustavě nemá.
Rovněž pokud se zamyslíme nad dnešní situací domácích, obecních a komunitních zdrojů obnovitelné elektřiny, je situace do jisté míry analogická minulému stavu:
- Namísto zaměstnanosti horníků a účelovým výpočtům o chodu naší soustavy dnes jako motto figurují „závazky EU“. Ty jsou ovšem rovněž manipulovány a „překračovány“ účelovými studiemi, že to naše energetická soustava zvládne, což není pravda už ve vstupních datech, která tam užívali.
- Domácí výroba obnovitelné elektřiny již není omezována účelovým výpočtem, ale nevýhodnými tarify. Už můžeme dodávat v rámci obce i k sousedovi, akorát se nám to nevyplatí, přestože jde obvykle o pár desítek metrů vedení. Součástí této blokace je i povinný příspěvek na „solární barony“ ve výší 20 % ceny distribuce, ještě, než začneme obnovitelnou elektřinu v obcích sdílet.
- Umělým způsobem pokračujeme v prostředí, kdy zmíněné „závazky EU“ bude dodávat někdo jiným než my sami, ale my na ně budeme nuceni přispívat penězi investorům, nikoli výrobou v obcích.
- Je takovýto závazek, přijatý v rozporu s technickou realitou a sociálními i bezpečnostními pravidly Evropské unie, vůbec platný?
- I kdyby platný byl, můžeme něco takového považovat za „veřejný zájem“ v České republice?
- Je možné spravedlivě žádat, aby toto Česká republika vymáhala po svých obcích a občanech v případech, že oni s tímto nesouhlasí a prospěch z naplnění takového projektu má mít především privátní investor, která se možná i na podpoře takovýchto studií podílel?
Doporučená otázka starosty nebo občana, pokud chce investor stavět na vedlejším pozemku větrný park: Kolik nás bude stát distribuce z toho parku na radnici nebo do naší domácnosti? Také 3 koruny? Tento dotaz zvýšenou měrou platí i pro společnosti, které jsou současně těmi investory i provozovateli distribuční sítě. Pokud se k tomu jasně nevyjádří, doporučujeme další debatu o této „výhodnosti“ odložit na dobu, až z nich vypadne nějaké konkrétní číslo a konkrétní závazek toto za distribuci elektřiny do našich domácností vedle větrného parku účtovat za následujících dvacet let.
Pro pokročilejší tazatele, pokud by vám tvrdili, že jde v případě distribuce o regulovanou službu, doporučuji další otázku: jaká je investice do distribuční a do přenosové soustavy a kdo to bude platit, a jaká bude další cena provozu energetické soustavy kdo ji bude platit, zda také vy, když vám větrný park bude hlučet za humny.
Pokud se na toto někdo z našich čtenářů dotáže, rádi shromáždíme a okomentujeme relevantní odpovědi.
Druhy výroby větrné elektřiny
Mottem této úvahy je, že žádná technologie nemůže za nevhodné užití ani za případný ekonomický tunel. Taková situace naopak obvykle brání správnému použití takové technologie.
- Menší elektrárny v podniku nebo v energetickém sdružení. Užívají se vrtule na nižších stožárech, ale také svislé rotory nebo křídlo na střeše nasávající vítr. Toto není obvykle ve středu zájmu nadnárodních investorů, ale může to být podpořeno z EU. Účelem našeho snažení je shromáždit případné zájemce o takovéto řešení a pomoci jim s dotacemi a připojením k elektrizační soustavě.
- Výstavba větrného parku s investorem, který dotčené postižené obyvatele náležitě odškodní. Zde pouze varujeme, že v době nástupu „solárních baronů“ obvykle platilo pravidlo, že 10 % z této investice jde obcím, avšak je velmi málo případů, kdy šlo toto ve prospěch obce celé. Většinou šlo o motivací představitelů a zastupitelstev, aby k tomuto dali nebo získali povolení.
- Výstavba větrného parku s investorem bez dohody o celou obcí nebo pouze s parciální dohodou s vybranými zastupiteli, případně s politiky celostátními nebo krajskými. Zde je předmětem poradenství především, jak se takovémuto jednání účinně bránit i v prostředí legislativy s „akceleračními zónami“.
Pokud se proti něčemu takovému chtějí lidé bránit, jako například v Evropě ve Francii, neplatí obvykle v takovém prostředí, jakým je to naše, pouhá férovost s dobrá vůle. Musíme si uvědomit, že některé ty větrné parky již byly možná částečně zaplaceny a provize z nich částečně uhrazeny nebo alespoň závazně přislíbeny.
V dalších článcích se, kromě obecné osvěty, zaměříme také na právní problémy. Jde o problematiku tak složitou, že ji nemá běžný občan možnost plně pochopit a také sledovat, a nakonec může být postaven před hotovou realitu až v okamžiku, kdy přijede na sousední pozemek developerská firma. V takovém okamžiku už bývá pozdě, a i přes citované zkušenosti ve Francii trvá náprava v demokratické evropské zemi řadu let.
Je potřeba především seznámit se s chodem nové legislativy, jejími povinnými kroky a možnostmi, jak se nenechat obejít ani zastrašit. Tyto možnosti má jak jednotlivec, tak i jejich organizovaná občanská skupina nebo představitelé dotčených obcí. K situaci přispívají i obecní volby v následujícím roce a skutečnost, že se územní plány mění bez souhlasu zastupitelstva poměrně obtížně.
Je také zapotřebí si dávat pozor, aby za vás nebo za vaši obec nemluvila nějaká nezisková organizace, jednající ve shodě s developerem. Některé z nich v období minulé vlády prosazovaly „komunitní energetiku“ jako prodej větrné energie do Škodovky nebo do jiné továrny. Obec, v jejímž katastrálním území je něco takového plánováno, je obvykle brána k takovému jednání jako pasivní divák. Ve skutečnosti ta továrna při daném tarifní systému dostane tu obnovitelnou energii za vlastními humny o polovinu levněji, než by ji dodali vám, což je dáno našim tarifním systémem.
Doporučená otázka starosty nebo občana na komunitní energetiku. Pakliže za vámi přijde nějaká neziskovka nebo jiný subjekt, a bude žádat výstavbu větrného parku jako součást komunitní energetiky, je potřeba si uvědomit, že větší část této komunitní energetiky má sloužit pro uspokojení komunity samotné a nikoli na prodej do továrny, která jako velký podnik ani nemůže být členem energetické komunita pro obnovitelné zdroje energie. Je to jednoduchá dotaz, kterým snadno odlišíte lobbistu převlečeného za obecně prospěšnou organizaci od někoho, kdo by vám rád pomohl budovat samostatné energetické hospodářství vaší obce.
Otázka pro pokročilé: pokud takováto neziskovka žádá o dotace na komunitní energetiku, dotažte se dotačních autorit, zda nejde spíše o komerční aktivitu, když mají většinu té elektřiny na prodej na burze nebo pro velké průmyslové podniky. A státní společnost ČEZ tohle na burze prodávat nebude? Pokud je toto součástí úvodního záměru, určitě je to v rozporu es evropskou legislativou komunitní energetiky
Doporučená otázka pro občany, pokud s něčím takovým přijde zastupitelstvo. Bavte se o trvalém prospěchu pro obec, nikoli o jednorázovém „odškodnění“, že někdo přispěje na mateřskou školku nebo na fotbalové hřiště. U jedné větrné elektrárny o výkonu 4 MW, dobou využití maxima 2150 hodin s výkupní cenou 3,50 Kč za jednu kilowatthodinu jde o 30 milionů korun ročně, tedy více jak půl miliardy za 20 let. Pokud byste už chtěli do takovéto transakce s investorem jít, 10 % takové částky je určitě na místě. Kdyby se namísto toho chtěl dotyčný politik bavit o jiné, symbolické částce, upozorněte na to sousedy a volte na podzim jiného.
V následujícím článku se budeme věnovat povolovacím procesům větrných parků a co by o nich měli běžný občan i zastupitelstvo obce vědět.
Autorem komentáře pro Solární magazín je energetický expert Ing. Hynek Beran
Náměty nebo případné dotazy k tomuto tématu posílejte na e-mail: [email protected]
