• Energii u nás, je zatím stále v přebytku, levně vyrábíme, ale draho si ji sami prodáváme. Či spíše předprodáváme s velkými zisky jiných subjektů, než je český stát anebo jeho státní společnosti. Ty se ale takového systému v mnoha případech aktivně účastní, což není „evropský předpis“, například ve Francii zacházejí s jejich jadernou energií vůči Francouzům i jejich průmyslu zcela jinak.
• Máme drahé poplatky za přepravu elektřiny. Ve skutečnosti máme stále spolehlivé energetické soustavy, jejichž údržba a rozvoj extrémně drahé nejsou. Do těchto poplatků jsou ale umělým způsobem zahrnuty nejenom vysoké daně, ale i nadstandardní příjmy privilegovaných subjektů, lidově nazývaných „solární baroni“. Skutečné poplatky jsou přitom normální a srovnatelné s okolními zeměmi EU.

Mechanismus je tedy jednoduchý. Na levnou energii nebo provoz soustavy za rozumnou cenu je aplikováno nějaké pravidlo, které vyvede část peněz z oboru, a nám je taková tuzemská aplikace prezentována jako „vliv Evropské unie“, ze které pak někteří z nás v ekonomické frustraci chtějí vystupovat. Ve skutečnosti by naší energetice postačilo odstranit ta „neevropská“ pravidla ve vlastní zemi a u zbytku evropských pravidel se zabývat tím, zda vůbec a jakým způsobem je u nás implementovat. Příklady můžeme uvést tři:

• „Solární baroni“ v roce 2010 vnikli především pochybením v domácí legislativě včetně její možné úpravy. Následně nám bylo tvrzeno, že jde o evropské zvyklosti.
• Ceny v energetické krizi v roce 2022 vnikly jiným mechanismem, než že bychom takto museli v Evropě nakupovat na Lipské burze. V Evropě byla i řada jiných trhů, které své ceny udržely na přijatelné výši (například Francie nebo Španělsko) a na Lipské burze se zobchodovalo pouze asi 10 % naší energie, brutálně zdražovány však byly zejména prodeje domácí energie konečným spotřebitelům.
• Druhá vlna emisních povolenek. Pokud je v sousedním státě označili za neústavní, musíme u nás stále chystat mechanismy, jak je u nás pro řetězce bankovních překupníků za dva roky mohou začít vybírat?

Jak vzniká energetický blud

Scénář je poměrně jednoduchý:

• Vytrhneme jeden princip, ať už ekologický, nebo tržní ekonomiky, z celkového kontextu. Tento princip začneme propagovat v návaznosti na legislativu nebo celkový společenský prospěch.
• Další část kontextu pak někdo jiný přizpůsobí svému prospěchu, který obvykle ale není prospěchem celého státu, jeho průmyslu a obyvatel. U mnoha ekologicky orientovaných hesel má takový postup i do té ekologie daleko. Příkladem je zabírání bonitní orné půdy pro nepřiměřených prospěch „solárních baronů“ nebo jiných podobných aplikací. Jiným příkladem jsou ceny burzy v době energetické krize ve státě, kde ale 90 % té energie na burze obchodováno není.
• Pomocí zvoleného principu je dále veřejnosti tvrzeno, že jde o princip neměnný, obvykle „evropský“ nebo dokonce v Evropě nařízený nebo o princip „prospěšný“. Za tím se skrývají ale i další finanční operace, poplatky apod., které ani obyčejný občan neumí rozeznat.

V minulosti jsem se měl možnost účastnit některých seminářů zemědělců, kteří si stěžovali, že jim „energetici chtějí zabírat ornou půdu“. Když jsem jim v diskusi vysvětlil, že jsem energetik a že já ani kolegové o nic takového nestojíme, velmi se divili, protože jim v politice i v médiích tvrdili něco jiného.

Energetika je složitý obor. Je to podobné, jako v lidském organismu, když někomu říkáme, že je nemocný proto, že pije hodně vody, pije málo vody, jí hodně masa, vůbec nejí maso apod., avšak na konci je „vědecký“ závěr pro doložení takové hypotézy obvykle lidového léčitelství. Pokud jde o zdraví, jdeme obvykle nakonec k doktorovi, který nám poradí. Pokud jde ovšem o složenky za energii, věříme mnohdy podobným tvrzením ve snaze se celé situace zbavit, ale nevíme, jak to udělat. Energetické bludy existují dvojího původu: jedny naivní, většinou pocházející z ideologie některých aktivistů i na ně orientovaných politiků, a sofistikované, které pocházejí od naší i zahraniční energetické oligarchie, která hlásá jedno v podstatě logické obecné tvrzení, ale zamlčuje obvykle už jeho nesprávný nebo i zmanipulovaný kontext.

1.    „Zestátnění“ ČEZu

Státní společnost ČEZ patří velkou většinou českému státu, tedy nám všem. Správu této firmy vykonává Ministerstvo financí. Je to podobné, jako kdybyste bydleli v domě s SVJ nebo družstvem, ale správce domu vám na každé domovní schůzi vykládal, že nemůže nebo naopak musí něco udělat, protože vlastníkem dvou bytů je firma provozující AIRBNB a ta by si stěžovala.

Zákony dávají v akciových společnostech jasná pravidla a možnosti minoritních akcionářů jsou ze zákona MINORITNÍ a vcelku omezené, pokud u té správy neporušíte zákony. Pokud se většinový vlastník rozhodne investovat do jaderné elektrárny a má pro to nějaký vážný důvod, například aby dlouhodobě zajistil prodej hlavního zboží takové firmy, bude minoritní spoluvlastník také nadále minoritním spoluvlastníkem celé firmy i s novou elektrárnou a bude mít právo na příslušnou část jejích výnosů, ale nemůže takové platné rozhodnutí hlavního majitele zmařit.

Musíme se ale držet zásady, že větší část prospěchu u toho má ten většinový vlastník, který sleduje především vlastní prospěch, tedy v případě ČEZu my všichni. Jsme vlastníky firmy, která levně vyrábí a tvrdí, že nám musí nepřiměřeným způsobem zdražovat? Majoritní vlastník určuje i další orientaci společnosti a její investice, ale ten menšinový nesmí být o svůj majetek ošizen, nikoli diktovat tomu vlastníkovi většinovému některá rozhodnutí, o kterých lze pochybovat, zda by bylo něco takového vůbec ve prospěch nejen náš, ale i celkového takto spravovaného majetku. ´

Správný dotaz v tomto případě je, kdy začne majitel svůj majetek spravovat tak, že mu patří, a užívat jej ve svůj prospěch, jímž jsou v případě státu a jím vlastněné energetické společnosti určitě přiměřené ceny energie, podpora průmyslu a sociální smír. V sousedním Slovensku určoval i v době energetické krize stát zásadní prvky cenové politiky firmě „Slovenské elektrárne“, i když tam takto vysoký státní podíl nemají. Naopak u nás si některá pravidla diktují energetické společnosti.

V případě minoritního podílu se ale můžeme bavit o tom, zda chceme takový majetek od minoritních akcionářů vykoupit. Možné to je, za První republiky byl na to v energetice i Zákon o všeužitečných společnostech. Musíme ale dbát na to, aby cena za takové podíly nebyla nepřiměřená nebo nějakým způsobem uměle nadhodnocená, což se občas stává.

2.    Vystoupíme z Lipské burzy

Lipská burza není NATO a neváže nás k ní žádná státní smlouva ani závazný předpis Evropské unie. Není tedy odkud vystupovat.

Jak bylo uvedeno, v době energetické krize jsme na této burze zobchodovali kolem 10 % naší domácí spotřeby. Tedy 90 % našeho zdražení přes tuto burzu ani nešlo, a kdybychom při dodržování stejných pravidel z ní vystoupili, 90 % mimo burzu by nám někdo jiný zdražoval i nadále.

Burza sama o sobě je specializovanou obchodní společností, obchodovat na burze, pokud správně funguje, není nic špatného a děje se tak už ode počátků kapitalismu. Je to v našem případě burza komoditní, jako komodita se tam prodává elektřina (ropa a zemní plyn se prodávají jinde). A je také možné jít s částí produkce na jiné burzy, které mají pro nás příznivější pravidla.

Z hlediska naštvaného občana jde spíše o dezinformaci, že nám propagace takového „opozičního“ principu k něčemu pomůže, ale těch 90 % mimo Lipskou burzu se bude za stejné ceny prodávat dál.

3.    S „cenami trhu“ se nedá v Evropě nic dělat

Od osob alespoň trochu znalých oboru, jeho zákonitostí i situace v okolních zemích EU je toto vědomá nepravda. Zemí nám blízkou svojí nukleární orientací je Francie. Doporučuji dát si do webového vyhledávače ARENH, je zde řada vysvětlení ve francouzštině, ale i v angličtině. Cena vyrobené energie je regulována, a dokonce ji EDF musí nabízet ve Francii za takové ceny i mimo EDF. Naše média o tom ale prakticky neinformují.

Ve Francii, podobně jako u nás, jde o státní společnost. Na Slovensku to řešila vláda, která zde má pouze minoritní podíl, prohlášením, že pokud bude společnost Slovenské eletrárne prodávat jadernou energii za nepřiměřené ceny, uvalí vláda na tuto produkci sektorovou daň a převede si část nepřiměřeného zisku do státního rozpočtu. Slovenské eletrárne se ale raději s vládou dohodly na regulaci výše ceny. Takové kroky, samozřejmě, vyžaduje politické zadání. Na rozdíl od Slovenska ale česká vláda vlastní v ČEZu většinový podíl a k takovým dohodám nemohlo dojít?

Vzhledem k předchozímu, tedy například Francii a Slovensku, málokdo v Evropě prodává jadernou elektřinu za ceny uhelné i s cenou povolenek a takto vzniklou obchodní marži redistribuuje pomocí burzovních a jiných překupů. Na německé burze určitě ne, protože tam si všechny jaderné elektrárny uzavřeli.

4.    ČEZ je komerční firma a musí vytvářet zisk

Tento paradox se nejlépe vysvětluje na příkladu jiné státní společnosti ČEPS. Tato společnost je ze 100 % vlastněna státem, jejím úkolem je provozování centrálního dispečinku, provozování přenosové soustavy a pomocí dispečinku i zajišťování stabilního napájení sítí. Paradox je v tom, že jako akciová společnost je ČEPS také povinen co nejvíce vydělávat a výsledek odevzdat do státního rozpočtu. Kdyby si ČEPS na provoz svých sítí připočítal další 3 koruny za každou kilowattovou hodinu, měli bychom elektřinu o 50 % dražší, ale stát ve svém rozpočtu o zhruba 200 miliard ročně více (nikoli překupníci). Na druhou stranu jde o firmu, která by měla zajišťovat spolehlivý a cenově přijatelný provoz a rozvoj naší domácí soustavy. Proč tedy toto ČEPS dělat nemůže a o ČEZu je nám tvrzeno, že s tím neumí stát nic udělat?

Důvodem je REGUALCE odvětví. Musí toto dělat za předem určených podmínek. U síťové společností je to jednodušší, ale ani u společností, která nám vyrábí a prodává elektřinu, toto nemožné není. Příkladem je zde citovaný francouzský ARENH nebo slovenský přístup. Je nám tedy tvrzeno, že „to nejde“, i když to jinde bylo a je možné.

Stát nemůže regulovat činnost jedné akciové společnosti, ale může regulovat všechna pravidla prostředí, v rámci kterých takováto společnost podniká. Jiným slovy, je to stát, kdo v energetice určuje, co se smí a nesmí dělat a za jakých podmínek ta akciová společnost legálním způsobem vydělává.

V případě energetické krize mohl stát celkem jednoduše učinit následující kroky:

• Zavést státního obchodníka vykupujícího za předem určené ceny elektřinu pro domácnosti a pro průmysl a zavést povinnost státní společnosti tomuto státnímu obchodníkovi bez zbytečných spekulací a překupů tuto elektřinu nabízet;
• Zavést státní burzu u Operátora trhu, který už takovýto trh organizuje, a zavést povinnost na této burze nabízet vyrobenou elektřinu;
• V době kolabujících cen burzy má právo stát také burzu regulovat nebo i uzavřít, avšak na Lipské burze a se prodávalo pouze 10 % naší elektřiny, tedy šlo spíše o výmluvu na ceny na kolabujícím trhu než o burzovní operace;
• Energetický regulační úřad má ve svých povinnostech ochranu spotřebitele. V době energetické krize však na tomto úřadu tvrdili, že toho spotřebitele proti cenovému diktátu a zdražování chránit nemohou.

Tedy totálně selhal ochranný prvek, avšak na rozdíl od minulého vedení ERÚ za toto nikdo nebyl odvolaný nebo alespoň postavený před politickou zodpovědnost, že se o toto ani nepokusil. Přesto jde o orgán, který i kdyby opravdu konat nemohl, měl coby ochránce spotřebitele za zákona jako první bít na poplach a alespoň navrhovat vládě a parlamentu opatření, která by spotřebitele ochránila a pomohla mu ve splnění povinnosti, kvůli které byl mimo jiné zřízen.

5.    Nazýváme „trhem“ cenový diktát?

Trh je v ekonomice prostor, kde dochází ke směně statků a služeb. Dříve byl trh vyhrazené místo, například náměstí nebo budova burzy, kde se shromažďovali nakupující a prodávající, aby navzájem směňovali a později za peníze prodávali a kupovali zboží. Na trhu, i na trhu s elektřinou, který je komoditním trhem, se setkávají nabízející, kteří chtějí prodat, a kupující. Cílem prodejců je maximalizace ceny, zatímco kupující si přejí pravý opak, cenu co nejnižší. Na trhu se tyto protichůdné zájmy střetávají, k transakci dojde pouze v případě, kdy se setkají cena, za kterou je prodávající ochoten ještě své zboží prodat, s cenou, za kterou je kupující ochoten již toto zboží nakoupit. Všechny trhy tedy vykazují tendenci směřovat k jediné ceně, takzvané ceně trhu, která zároveň umožní maximální objem prodávané komodity. Na trhu jde tedy DOBROVOLNOU směnu. V případě energetické krize v ČR ale kupující neměli jinou množnost než zaplatit za mnohonásobně předražené zboží, nebo nesvítit či zavřít továrnu nebo restauraci. V tomto případě šlo o nákup životně potřebné komodity za NEDOBROVOLNOU cenu, která odpovídala zhruba desetinásobku výrobní ceny domácí produkce.

Co se stalo v našem případě energetické krize:

• Jedna konkrétní burza se díky způsobu cenotvorby, kterou tam užívají, dostala do cen pro spotřebitele nevýhodných. Tyto ceny reflektovaly maximální cenu elektřiny v době nedostatku. (Jiné burzy měly jiné ceny.);
• Na této burze se zobchodovalo pouze 10 % naší produkce;
• Vláda částečně svými opatřeními, částečně svojí nečinností v krizové situaci, tyto ceny legalizovala i pro ostatní dodávky, které touto tržní cenou stvořeny nebyly.

Tím byly vytvořeny podmínky pro cenový diktát českého energetického oligopolu pro spotřebitele i pro průmysl, který na tom částečně zkrachoval. Podle dalších analýz nešlo ani o ceny „evropské“, v mnoha jiných státech byly v téže době nižší.

6.    Dovezeme levnou obnovitelnou energii z Německa

Letní přebytek za dumping a zimní dovoz v době nedostatku, kdy není odkud, není stabilním zajištěním energetické potřeby ČR. V jednom z minulých článků jsme rozebírali, jak je pomocí nepřiměřených dotací tato energie vyvážena za dumpingové nebo dokonce záporné ceny. Tuto energii do jisté míry můžeme dovézt, technicky dle pravidel propojení mezi státy EU asi tak 15 % našeho výkonu. Nemůžeme tak činit s rizikem nestability výroby a dodávek vlastních, a ještě u toho navyšovat riziko nežádoucího vlivu přetoků přes naše území. V zimě v době nedostatku slunce i větru ale v Německu mají nedostatek. Tímto způsobem tedy dovezeme letní přebytek za dumpingovou cenu a v zimě se nám může občas stát, že nedovezeme vůbec nic, nebo za extrémní ceny srovnatelné s nedávnou energetickou krizí.

Správný národohospodář ale může počítat s tím, že v době toho nedostatku dobře zobchoduje své přebytky do zahraničí, a nikoli že ta samá elektřina bude doma v některých situacích dražší než na export. Obchod tedy určitě ano, levné dovézt a draho prodat. Takto to dělají ve většině zemí EU a nevydávají opačná řešení za „evropská pravidla“.

Fyzicky musíme ale spoléhat na vlastní zdroje a vlastní stabilní sítě. Ten levný dokup a drahý prodej přebytku jsou pouze třešničkou na dortu, a ta se nekoná bez stabilního domácího energetického hospodářství.

7.    Domácí uhlí se nám nevyplácí

Dnes nám cenu fosilní elektřiny ovlivňují i emisní povolenky. Emisní povolenky dnes mají dokonce nastavený i samostatný zdražovací systém, aby nebyly levné. U spekulantů jde tedy o investici „na jistotu“. Podrobným mechanismem se budeme zabývat v jiném článku. Ale i zemní plyn, částečně stále z ruského dovozu, je také fosilním palivem. Určitě nejde v tomto trendu o ekologii, ale o způsob, jak u nás nahradit jedno CO₂ z uhlíku tím dovezeným z metanu.

Značná část těžebních společností patří ale nadále státní společností ČEZ, muselo by to být tedy politické rozhodnutí vyvolané obchodní politikou této státní firmy, nikoli pouze jednotlivým konstatováním o „ceně povolenky“. Zimní energetická soběstačnost stojí ve společenském žebříčku vysoce nad cenou povolenky, zejména pokud by nám pak prostřednictvím státní společnosti dodávali jinou uhelnou elektřinu z dolů z bývalé s NDR také s cenou povolenky, a ještě k tomu ve všemi burzovními maržemi.

Těžební společností uhlí pod zemí nevlastní. Mají pouze právo k jeho dobývání, to uhlí patří státu. K lepšímu hospodaření by určitě pomohlo vyhlášení těchto nerostných zásob za státní strategickou surovinu, což je vzhledem ke geopolitické situaci i logicky na místě. V každém případě si před dostavbou jádra nemůžeme dovolit zavřít jeden potřebný zdroj energie bez garantované náhrady, ideologií Green Dealu si v zimě nezatopíme ani neposvítíme.

8.    Máme vysoké ceny distribuce elektřiny

Ve skutečnosti máme ceny samotné distribuce včetně přenosu elektřiny „normální“ a srovnatelné s okolní Evropou. Máme ale vysoké DPH a krom toho vybíráme další částku srovnatelnou s DPH pro privátní privilegované subjekty. Je to vlastně jakási privatizovaná spotřební daň, přerozdělovaná do kapes soukromých subjektů. Kdybychom měli daň poloviční a takový poplatek nevybírali, byly by distribuce o třetinu levnější, a to ještě než začneme a čemkoli dalším uvažovat.

Pro zainteresovaného čtenáře uvádíme skladbu ceny té opravdové distribuce, tedy z čeho se skládá zbývajících 60 % té „regulované“ ceny. Podobně to platí i pro přenos elektřiny, zejména poslední odstave je činností ČEPSu:

• Provozní náklady, tedy zejména všichni montéři, dispečinky apod., ale i oprava vedení, olej do transformátorů apod.
• Ztráty v sítích: sítěmi se nepřenese 100 % elektřiny z elektrárny ke spotřebiteli, ale řádově jednotky procent se ztratí po cestě tím, že vodiče nejsou nekonečně „tlusté“, tedy mají určitý malý odpor. Ten způsobuje teplené ztráty po cestě. Jde o běžný technický jev, přičemž v ČR jsme na tom díky údržbě a obnově soustav lépe než v mnoha jiných zemích. Hliníkové dráty jsme nahradili měděnými, vodiče na dřevěných nebo betonových sloupech zase podzemními kabely, nové transformátory jsou účinnější a všechno toto má i menší ztráty. Investice do soustav se tedy vyplácí i na jejich levnějším a spolehlivějším provozu.
• Odpisy majetku, které mají sloužit pro úhradu obnovy a jeho investic. Podobně se účtuje v továrnách, ve stavbě i jinde. V energetice jde obvykle investice dlouhodobé v desítkách let.
• Regulovaný zisk, který je v současnosti 6,9 % z majetku. (Srovnejme například se stavebním developerem, který mívá i desítky procent). V případě, že energetická společnost investuje ve veřejném zájmu a toto doloží, může dostat bonus až 1,5 % navíc, dohromady tedy 8,4 %. Pokud uvažujeme za „normální“ či běžný průměrný zisk kolem 10 %, jde o odvětví se ziskem nižším, avšak garantovaným státem za výkon veřejně prospěšné činnosti.

Naopak násobné marže za elektřinu se tvoří při jejím prodeji a nikoli v distribuci.

• Stabilita systému, poplatky za služby Operátora trhu s elektřinou apod.  Stabilitu systému zajišťuje státní společnost ČEPS, která pro to nakupuje rezervní výkony a chybějící energii například při výpadku elektrárny. Celý tento mechanismus zajišťuje stát svojí legislativou a je poměrně složitý.

K poslednímu bodu nutno poznamenat, že pokud stát podporuje například samostatné instalace bateriových úložišť namísto záloh v podnicích a elektrárnách, je to určité opatření, které se na peněženkách spotřebitelů projeví, nikoli však úplně zásadním způsobem. Podobná nevhodná rozhodnutí státu, nikoli společností ČEPS, můžeme v minulém období pozorovat také v tzv. „maříčích energie“, které jsou například v sousedním Německu zakázány.

A také, že provozovatel takovéhoto bateriového úložiště, na rozdíl od všech ostatních, poplatky za distribuci neplatí, musíme se mu na to všichni skládat, a o to se nám provoz celého systému prodraží.

Pokud bychom teoreticky srazili regulovaný zisk energetických společností na nulu (montéři by nám do nich zdarma nedocházeli a náhradní díly a olej do transformátorů také zadarmo nenakoupíme), ušetřili bychom asi třetinu částky, kterou může vláda ušetřit jedním škrtnutím pera na „solárních baronech“ a dalších privilegovaných provozovatelích obnovitelných zdrojů energie, na které se takto skládáme. S funkcí distribuční soustavy ale tento poplatek nic společného nemá. Naopak při dodatečných nárocích na stabilitu soustavy vyvolanou nestabilitou jejich dodávek by měli platit i oni svůj podíl na stabilizaci celého systému.

Jednoduchá rada pro voliče před volbami: optejte se svých kandidátů dle vaší volby politické strany, zda po volbách tento poplatek pro privilegované obnovitelné zdroje energie zruší. Je to poměrně jednoduché, jednou už ho vláda zrušila. Stačí pro to zvednout ruku. Kdo to závazně neslíbí, toho raději vykroužkujte a vyberte si jiného kandidáta nebo i jinou politickou stranu. U takového politika lze jen obtížně předpokládat, že se se svými sliby zlevňování energie dobere po volbách k nějakému hmatatelnému výsledku.

9.    Vyrobíme 80 procent energie pro obce v komunitní energetice

Toto tvrzení pochází spíše z prostředí některých ekologických iniciativ s poměrně omezenou úrovní technických znalostí. Výpočet se provádí tak, že odhadneme plochu všech střech v ČR nebo v dané oblasti, tu pak přepočítáme do teoretického množství solární elektřiny, která by se takto dala v průběhu roku vyrobit, a toto číslo porovnáváme s množstvím elektřiny spotřebovanou za rok v obcích, případně v celém maloodběru v ČR.

I kdyby toto bylo technicky možné, dostaneme se do podobné situace, jaká byla diskutována při nedávném blackoutu. V létě vzniknou přebytky, které od nás nikdo neodebere. Samozřejmě s výjimkou záporných cen, kdybychom takové množství elektřiny dokázali někam přenést, budeme na tom silně prodělávat, ale v řadě lokalit ani distribuční soustavy takové technické možnosti nemají. V zimě bychom zase nesvítili a částečně netopili vůbec, tedy součástí takovéto komunity by určitě byla petrolejka, teplý spacák a další nutné vybavení.

O problémech s komunitní energetikou i nutností její podpory v následujícím období byl minulý článek, tedy není možno usuzovat, že by se autor komunitnímu pojetí energetiky jakkoli bránil. Citovaná úvaha, která, bohužel, v minulém období zaznívala i na některých parlamentních seminářích, však patří spíše do oblasti čínské kulturní revoluce.

10.    Převlékání investorů za „Komunitní energii“

Mnozí investoři se dnes pokouší převléci do kabátu komunitní, tedy obecní a sdílené energetiky. A to dokonce i přes skutečnost, že jsou dnes dotace i na energetiku průmyslovou, tedy by to mohli udělat jinak. Budeme tedy polemizovat se záměrem, že si takový investor založí spolek nebo družstvo, získá dotaci na větrné elektrárny na horách a bude takto chtít dotovanou elektřinu s dotacemi a za výhodných podmínek sdílet v rámci občanského energetického sdružení s velkou továrnou, například se Škodovkou, který by mohla mít pro obnovitelnou energii zájem. Takovéto „podnikající neziskovky“ mají několik svých ALE:

• Cílem komunitní energetiky není vytváření zisku, ale uspokojení environmentálních, hospodářských, sociálních a společenských potřeb takového sdružení. Neboli samovýroba, inovace a sdílení, nikoli prodej elektřiny někomu jinému.
• Velký podnik ze zákona nemůže být členem sdružení pro obnovitelné zdroje energie.
• Podpora Evropské unie pro energetické komunity je určena komunitnímu sdílení, a nikoli prodeji někdo na burzu nebo do závodní energetiky. I když má energetické společenství právo přístupu na všechny trhu, podpora trhů a prodeje na takovém trhu předmětem komunitní energetiky není.
• A na závěr komerční omyl: Velká továrna je do energetické soustavy zapojena obvykle z napěťové úrovně 110 kV. Má tedy zhruba poloviční distribuční sazbu, než máme na sídlišti. To je dáno i skutečností, že si infrastrukturu nižších napěťových struktur provozuje továrna ve vlastní režii, to samé, co máme na sídlišti, má ve svém areálu (transformovny, vedení apod.). Za distribuci tedy zaplatí zhruba poloviční cenu, nějaká finanční úleva nebo podpora na takovéto „sdílení“ není potřeba.

A naopak ten, který nám takovou energii i s podporou Evropské unie „komunitně vyrobil“, ji potom nebude dodávat městům, obcím a domácnostem, ale bude ji s dotacemi a s levnější distribuční sazbou prodávat do továrny?

V komunitní energetice máme tedy nejenom řadu problémů a obstrukcí, ale z druhé strany i snahy zainteresovaných skupin na tom namísto jejího pravého účelu vydělávat, jak tomu bylo již v době solárního boomu. Bylo by lépe některé takto převlečené zájemce o komunitní, obecní a obnovitelné zdroje energie poslat na trh s elektřinou, kam oni svým zaměřením ve skutečnosti patří. A na obnovitelné zdroje energie mají své dotační tituly i ty továrny.

Závěrem

Český stát má dosti prostředků, aby jako majoritní vlastník vládl jak své společností ČEZ, tak i dalším společnostem, například ČEPS a Operátor trhu, které vlastní ze 100 %. Vládne ale i celému trhu s elektřinou, pravidla Evropské unie jsou pouze jakési mantinely.

Jako vlastník určuje orientaci těchto firem, například výstavbu nových elektráren nebo i politiku rozvoje domácí energetické soustavy, zda bude orientována na energetickou bezpečnost soběstačnost anebo zda bude ztrácet svoji spolehlivost při plnění jiných priorit.

Krom toho má stát v ruce řadu dalších velmi účinných nástrojů, jakými jsou zákony, regulace celého odvětví, daně, poplatky a celková pravidla. Má tedy v ruce dostatek možností, aby určil, jakou energetickou politiku mají jeho firmy i celé odvětví realizovat a má i dostatek nástrojů na regulaci pravidel celého odvětví, aby nevybočovalo z národohospodářských cílů, především prosperity průmyslu, ani z prostředí přijatelné sociální politiky, ke které bezesporu dostupnost a ceny energie významně patří.

Cílem tohoto článku bylo především polemizovat s některými zásadními omyly a argumenty, které nám namlouvají, že český stát nemůže nebo není schopen takovouto energetickou politiku vykonávat, včetně ochrany spotřebitele před cenovým diktátem, přestože se to v mnoha jiných členských zemích Evropské unie daří lépe. Stát si řadu věcí může v energetice vynutit velmi jednoduše a efektivně, otázkou je tedy spíše, zda máme nebo budeme mít na příslušných místech odborníky anebo v horším případě alespoň politiky, kteří to takto v našem zastoupení a ve spolupráci s odborníky udělají.

Autorem komentáře pro Solární magazín je energetický expert Ing. Hynek Beran