Hodina pravdy pro německého kancléře, psalo se v minulém týdnu. Zemské volby v Bádensku-Württembersku, které o víkendu proběhly, jsou prvním vysvědčením pro Friedricha Merze, který přišel vloni do úřadu s vizí sloučit výzvy unijního Green Dealu s hospodářskou prosperitou.

Tak trochu se dá říct, že Merzovo účtování přichází tam, kde to s německým experimentem zelené ekonomiky všechno začalo. Před patnácti lety se později v březnu také konaly volby v této bohaté, ale současně hodně na přírodu vázané zemi na jihozápadě Německa. A probíhaly ve stínu jiné události, jejíž patnáctku jsme si budeme připomínat v příštím týdnu – výbuchu jaderné elektrárny ve Fukušimě.

Souběh obou událostí vyústil v zásadní změnu v německé energetické politice a celkový příklon k zeleným agendám, který nakonec dovedl naše sousedy do dnešní situace.

Je to pozoruhodný příběh o propojení politiky, byznysu, energetiky a přírody v našem globalizovaném světě. A také o tom, jak zásadní roli v něm může sehrát nevyzpytatelná souhra okolností.

V pátek 11. března 2011 způsobilo podmořské zemětřesení o síle 9,0 stupňů, čtvrté až páté nejsilnější ve zdokumentovaných dějinách, vlnu tsunami, která z Tichého oceánu postihla východní pobřeží největšího japonského ostrova Honšů. Zaplavila i jadernou elektrárnu Fukušima, kde po poškození tří tlakových nádob reaktoru došlo ke třem mohutným explozím. Ty způsobily únik radiace, historicky druhý nejhorší po havárii v Černobylu.

Následně bylo vyšetřováním zjištěno, že kromě vyšší moci stála za nehodou i selhání lidského faktoru, ať ze strany provozovatele elektrárny, nebo laxních úřadů. Už předtím, prakticky okamžitě po havárii, ale katastrofa vedla k dramatickému zhoršení světového veřejného mínění o jaderné energetice.

Výroba elektrické energie, postavená na štěpné reakci, byla přijímána rozporuplně vždy. Na jednu stranu jde o „čistou“ energii, která v běžném provozu neznečišťuje ovzduší emisemi, ale na druhou stranu složitý a technologicky velmi náročný proces dává pro mnohé příliš prostoru pro chyby a havárie, které mohou vést k úniku vysoce nebezpečné radiace. Proto se i postoj světové veřejnosti k této technologii zhoršil vždy v době, když se objevil nějaký problém.

Havárie v Černobylu vedla v druhé polovině osmdesátých let k nárůstu popularity ekologických hnutí i Zelených jako jejich politické reprezentace. A havárie ve Fukušimě se potkala s přelomovým momentem v zemi, která Zeleným naslouchala ze všech velmocí nejvíce.

Němečtí Die Grünen byli ve spolkovém sněmu už od počátku osmdesátých let, když se svezli na vlně protestů proti atomovým válkám USA a SSSR. Písnička 99 Luftballons, pozdější hit diskoték, byla původně hymnou tohoto hnutí, ve které děti vypustí nafukovací balónky a pak vyděšené sledují, jak jim je rozstřílejí vojáci.

Postupem let se ze Zelených stala stabilní součást německé politické scény a v roce 1998 poprvé vstoupili do spolkové vlády sociálně demokratického kancléře Gerharda Schrödera. V mnoha věcech ze svého prvotního radikalismu slevili, ale zákaz jaderné energetiky byl naprostým základem jejich identity, na kterém trvali.

V červnu 2001 Schröderova vláda schválila úplný odchod Německa od jaderné energetiky, časově rozvržený do roku 2022. Parlamentní opozice s tím nesouhlasila, jak CDU, tak FDP si daly do volebního programu zachování jaderné energetiky.

V roce 2005 vznikla nová vláda, ve které spolupracovala pravicová CDU, která zachování jádra podporovala, a SPD, která se předtím podílela na jeho odmítnutí. Otázka proto nebyla otevřena, a předsedkyně této vlády Angela Merkelová měla k jaderné energii spíše negativní vztah. Pocházel z doby, kdy byla v devadesátých letech ministryní životního prostředí a musela čelit protestům zelených aktivistů, které po těchto zážitcích nechtěla příliš dráždit.

V roce 2009 vznikla vláda v koalici CDU a FDP, a téma jaderných elektráren bylo otevřeno především tlakem menší vládní strany. V roce 2010, i s ohledem na hospodářskou nestabilitu po finanční krizi, bylo úplné vypnutí odloženo o 12 let s tím, že ještě bude vyhodnocováno, i s možností jej zcela revidovat.

V Křesťanské demokratické unii už v té době byly na jadernou energetiku rozdílné názory. Kancléřka oddálení úplného konce akceptovala jen velmi neochotně, podobně jako její blízký politický spojenec a ministr životního prostředí Norbert Röttgen. Ve svých memoárech Merkelová po letech velmi „napálila“ všechny, co ji tehdy přiměli jádro podpořit, a na několik stránek se rozepsala, jak těžké to pro ni bylo.

Do toho na začátku března přišla nehoda ve Fukušimě, pouhé dva týdny před zemskými volbami v zemích Porýní- Falc a Bádensko-Württembersko. Dvě země na Rýně s významným turistickým byznysem patřily k těm, kde zelená agenda byla celkem populární.

Až panický strach, který se šířil bezprostředně po havárii, byl Zelenými samozřejmě předvolebně využit. Hned následující den strana a jí blízké nevládní organizace organizovaly happening v podobě lidského řetězu z hlavního města Bádenska-Württemberska, Stuttgartu k jaderné elektrárně Neckarwestheim, do kterého se zapojilo přes padesát tisíc lidí. V neděli se konaly protijaderné demonstrace po celém Německu, s celkovou účastí asi 100 tisíc lidí.

Zemské volby ve dvou významných zemích současně jsou v Německu významnou politickou událostí. Pro kancléřku Merkelovou, která vládla už druhé volební období, mohl být neúspěch velkou komplikací v další politické kariéře.

Hned v pondělí proto bylo vyhlášeno tříměsíční moratorium na rozhodnutí o prodloužení životnosti reaktorů a v úterý přijala vláda usnesení o vypnutí všech reaktorů, uvedených do provozu před rokem 1981. V memoárech Angela Merkelová popisuje, jak ji vyděsily desetitisícové demonstrace a bála se protestů aktivistů, které si zažila jako ministryně. Také líčí, jak najednou otáčeli její straničtí rivalové, kteří do té doby jádro podporovali. V pondělí ráno ji prý navíc naštval rozhovor, kde o možnosti moratoria ještě před hlasováním promluvil její koaliční partner.

„V dané situaci byl králem ten, kdo nejrychleji změní kurz,“ napsala před dvěma lety do memoárů k tomu, proč se v následujících dnech přiřadila k nejradikálnějším odpůrcům jaderné energetiky.

Historická volební neděle vyšla na 27. března. Zatímco v zemi Porýní-Falc kancléřčina CDU neobhajovala vítězství a těsná prohra s polepšením o 3 procenta byla vnímána v podstatě jako úspěch, volby do zemského sněmu sídlícího ve Stuttgartu přinesly Angele Merkelové hořké zklamání.

V zemi, kde její strana měla spolehlivou základnu, nyní ztratila 5 procent. A i když s 39 procenty vyhrála, sociální demokraté se Zelenými dali dohromady většinu a CDU ztratila svou baštu.

A co bylo ještě horší, silnější z obou stran nové koalice byly o několik desetin a jednoho poslance Zelení. Díky tomu získala strana někdejších protijaderných radikálů poprvé v historii křeslo zemského ministerského předsedy.

Němečtí politologové se shodují, že efekt Fukušimy byl pouze jedním z důvodů. Zeleným se třeba podařilo velmi zručně uchopit spíše komunální kauzu vykácení lesoparku kvůli rozšíření hlavního nádraží ve Stuttgartu. Ale Angela Merkelová pochopila výsledek jako signál poptávky veřejnosti po zelených tématech. V dalších deseti letech svého mandátu bude na tato témata klást zcela mimořádný důraz a začne tak velkou proměnu celé německé ekonomiky.

Tři měsíce po těchto volbách kancléřka před poslanci Spolkového sněmu oznámila, že Německo definitivně opustí jadernou energetiku do roku 2022. V té době tvořilo jádro asi čtvrtinu jeho energetického mixu.

Německé jaderky tak byly postupně odpojovány. Závěrečné vypínání bavorské elektrárny Isar 2 v roce 2023 probíhalo za poměrně dramatických debat, mezitím totiž propukla energetická krize v souvislosti s válkou na Ukrajině a odklonem od ruského plynu. Mnoho politiků prosazovalo odklad jejího definitivního konce. Velmi aktivní v tom byl bavorský ministerský předseda Markus Söder, který přitom v roce 2011 ještě jako zemský ministr životního prostředí velmi bojoval za co nejrychlejší ukončení jaderné energetiky.

V následujících letech se Německo stalo průkopníkem v zavádění i propagaci všech „zelených“ technologií, mezi jednotlivými státy spolku se rozvinula soutěž, kdo bude mít největší podíl energetického mixu ze slunce, vody nebo větru.

Od přelomu desátých a dvacátých let se tuto zelenou agendu daří prosazovat i na úrovni Evropské unie, kde byla formulována do koncepce nazvané jako Green Deal.

Badensko- Württembersko, kde od roku 2011 až doposud vládne kancléř za Zelené Winfried Kretschmann, vystupuje v mnoha směrech jako průkopník. Psali jsme třeba o místním fotbalovém klubu z Freiburgu, který získal jako první v Bundeslize štítek emisně neutrálního stadionu.

Právě proto mnohé vyděsilo, když několik týdnů před volbami nastal v metropoli Stuttgartu několikaminutový výpadek proudu.

Bylo tím totiž ohroženo to, co v memoárech Němcům vzkázala kancléřka Merkelová: „I bez jaderné energie můžeme dosáhnout klimatických cílů a technologického úspěchu a tím inspirovat i další země po celém světě“.