Čína otevřela největší solární elektrárnu světa. Jmenuje se Xinjiang Midong, leží u Urumči a zabírá zhruba 133 kilometrů čtverečních. To je plocha větší než Praha. Jen místo tramvají tam stojí panely, místo Stromovky panely a místo městských holubů—ano, také panely. Působí to monumentálně, fotogenicky a přesně tak, jak si moderní energetiku představují powerpointové prezentace.
Instalovaný výkon elektrárny činí 3,5 gigawattu. Číslo samo o sobě vypadá impozantně a člověk má chuť zatleskat technologickému pokroku. Jenže energetika je obor, kde se vyplatí položit tu nepříjemnou otázku: „Dobře, ale co to znamená v praxi?“ A protože jsme v Česku, máme na to velmi užitečnou převodní jednotku – Temelín.
Jaderná elektrárna Temelín má výkon zhruba 2,06 gigawattu. Když tedy výkon solárního kolosu v severozápadní Číně přepočítáme, vyjde nám, že odpovídá asi jednomu a sedmi desetinám Temelína. Jinými slovy: na ploše přes 133 km² stojí zařízení, které výkonově nahradí zhruba dvě české jaderné elektrárny. Ty přitom dohromady zaberou přibližně 1,25 km².
Rozdíl v plošné náročnosti je fascinující. Zatímco solární farmy potřebují kilometry a kilometry otevřené krajiny, Temelín se vejde na území, které by v solárním světě sotva vystačilo na parkoviště a rozvodnu. A právě tady přichází na řadu malé mentální cvičení, které sice neprojde přes žádnou EIA, ale fyziku potěší.
Představme si, že bychom na stejných 133 kilometrech čtverečních, které dnes pokrývá Midong, začali stavět jeden Temelín vedle druhého. Bez zahrádek, bez ochranářských protestů, bez reality. Prostě hypoteticky. Na tu plochu by se vešlo zhruba 106 Temelínů. Sto šest jaderných elektráren stojících rameno na rameni jako vojáci na přehlídce.
Výsledek? Instalovaný výkon okolo 218 gigawattů. Pokud by všechny běžely naplno, vyrobily by téměř 1 900 terawatthodin elektřiny ročně. To je více než třicetinásobek roční spotřeby celé České republiky. A přibližně stonásobek toho, co dodá solární Midong na stejné ploše.
Samozřejmě, nikdo rozumný nechce stavět sto jaderných elektráren na jednom místě. Neprošlo by to přes bezpečnost, logistiku, politiku ani zdravý rozum. Ale jako srovnání je to neúprosně výmluvné. Ukazuje totiž základní problém solární energetiky, který se v tiskových zprávách objevuje vždy až v poznámce pod čarou.
Těch 3,5 gigawattu u Midongu je totiž takzvaný špičkový výkon. Platí v ideálních podmínkách: poledne, jasno, žádný prach, žádná zima, žádná noc. V realitě solární komplex vyrobí ročně zhruba 6 terawatthodin elektřiny. Jeden jediný Temelín přitom vyrobí víc než dvojnásobek – kolem 14 až 15 TWh ročně – a to bez ohledu na roční dobu, počasí nebo náladu Slunce.
Solární elektrárna tak trochu připomíná sportovní auto, které dosahuje fantastických parametrů, ale jen při jízdě z kopce, s větrem v zádech a za úředníkem regulačního úřadu, který ho za velkého funění tlačí. Jaderná elektrárna oproti tomu působí nudně, až staromódně – ale funguje pořád, ve dne v noci, v létě i v lednu.
To ovšem neznamená, že solární energie nemá smysl. Má. Velký. Jen je dobré jí nepřidělovat roli, na kterou zatím technologicky nemá. Soláry jsou skvělý doplněk energetického mixu, rychle postavitelný zdroj a užitečný nástroj tam, kde nic jiného nefunguje. Ale představa, že samy o sobě uživí průmyslovou civilizaci, je zatím spíš politické přání než fyzikální realita.
Pointa je nakonec docela jednoduchá. Čína postavila největší solární elektrárnu světa. Zabírá plochu velkého města, vypadá skvěle na satelitních snímcích a symbolizuje technologický pokrok. Ale energeticky odpovídá zhruba dvěma Temelínům a ročně vyrobí méně elektřiny než jeden jediný.
Solární energie je tedy důležitá. Potřebná. Perspektivní. Jen zatím pořád spíš koření energetiky než hlavní chod.
