Než se ale začneme Německu posmívat, musím uznat, že jeho odhodlání bylo obdivuhodné. Ekologické hnutí tam má hluboké kořeny a „Energiewende“ – tedy energetický přechod – se stal něčím jako novodobým národním sportem, ba snad až náboženstvím. Kdo by neznal ty idylické obrázky malebných vesniček s doškovými střechami osázenými panely, nad kterými se hrdě tyčí bílé vrtule větrníků? Německo si dalo závazek, že do roku 2030 bude 80 procent jeho elektřiny z obnovitelných zdrojů. A všechno šlo jako po másle – podíl zelené energie šel strmě nahoru.
A pak přišel rok 2025. A s ním sprcha. Podle dat spolkového regulátora podíl obnovitelných zdrojů v německém energetickém mixu téměř stagnoval. Z 58,5 procenta v roce 2024 na 58,8 procenta. To není skok, to je spíš takové ekologické škytnutí. Když si vzpomeneme, že v roce 2021 to bylo jen 43 procent, je jasné, že tempo se dramaticky zpomalilo. A jako by to nestačilo, podíl větrné energie, německého zeleného tahouna, dokonce mírně poklesl. Jasně, můžeme to svádět na počasí, na nedostatek větru v první polovině roku. To je ale argument, který by se dal přirovnat k tomu, jako by fotbalový útočník omlouval svou střeleckou mizérii tím, že mu prostě míč nelítal do brány tak často jako loni.
Zatímco Německo se takto zadýchává a vymýšlí, jak na to, podívejme se na druhý konec světa. Čína, kterou jsme si dlouho spojovali s výrobou levných hraček a smogem, který je vidět až z vesmíru, najednou šlape na pedál zelené energie způsobem, až se z toho tají dech. Podle údajů Národní energetické administrativy přidala Čína v roce 2025 neuvěřitelných 543 gigawattů nových kapacit z obnovitelných zdrojů. Abychom si to přiblížili – to je zhruba dvojnásobek celkové výrobní kapacity celého Německa. Za jediný rok! To je, jako byste si postavili celou německou energetiku od píky a pak k ní přihodili ještě jednu na backup.
Jen samotné solární elektrárny přidaly 315 gigawattů a větrné 119 gigawattů. Analytik Lauri Myllyvirta z CREA to spočítal na ještě názornější čísla: ročně to znamená instalaci zhruba 17 tisíc větrných turbín a neuvěřitelných 500 milionů solárních panelů. Abychom to převedli do řeči, které rozumí každý fotbalový fanoušek nebo milovník přírody: každou hodinu se v Číně postaví dvě nové větrné turbíny. A co se týče solárních panelů, každou hodinu se jimi pokryje plocha o velikosti dvaceti fotbalových hřišť. Představte si to tempo. Zatímco v Německu se sousedé na vesnici přou o to, jestli jim větrník za humny nebude kazit výhled na západ slunce, v Číně už mají dalších pár desítek fotbalových hřišť pokrytých panely, které by ten západ slunce klidně mohly pohánět.
A tady přichází ta největší ironie. Zatímco Německo, hrdý průkopník ekologie, začíná pod novou konzervativní vládou kancléře Merze lehce brzdit. Ministryně hospodářství Katherina Reicheová údajně mluví o zpomalení expanze obnovitelných zdrojů, plánuje podporu plynových elektráren a chystá se škrtat dotace na soláry. Důvod? Pragmatický přístup, udržitelné náklady a pomoc velkému byznysu. Ekologové bijí na poplach, že je to „velmi, velmi nebezpečné“. A zatímco v Německu padají zelené ambice na oltář ekonomické reality, Čína, ten „tovární gigant“, který by měl mít ekologii až na posledním místě, staví zelené zdroje v tempu, o jakém se Evropě může jen zdát.
Samozřejmě, že Čína není žádný svatoušek. Zároveň s rekordními zelenými přírůstky spustila i obrovské množství nových uhelných a plynových elektráren – 93 gigawattů, což je o 75 procent víc než v roce 2024. Kritici namítnou, že bez fosilní berličky to prostě nejde a že čínský růst je stále extrémně náročný na energii a uhlí. Mají pravdu. Ale to, co dělá Čína, je masivní, dvojkolejná strategie: na jedné koleji jede ta stará špinavá mašina, ale na druhé se staví supersuperrychlostní trať, která ji má brzy nahradit. Zatímco Německo se snaží pečlivě vybrat, kterou zelenou kolej zrekonstruuje jako první, a mezitím řeší, jestli na ni má dost štěrku.
Výsledek? Německý podíl uhlí a plynu v energetickém mixu loni vzrostl, zatímco zelená energie se zastavila. Čína sice vypouští nejvíc skleníkových plynů na světě, ale zároveň instaluje tolik zelených zdrojů, že analytici věří, že to brzy začne vytlačovat tu špinavou výrobu.
Je to téměř absurdní obrázek. Zatímco se Evropa hrdě plácá po ramenou za své ekologické uvědomění a učí svět, jak na to, asijský drak, kterého jsme léta poučovali, mezitím tiše, ale o to svižněji, objíždí celou dráhu. Německo, které chtělo být vzorem a soláry by lepilo i na stromy v Černém lese, teď zjišťuje, že mu pomalu dochází dech a že se ohlíží po starých, známých fosilních cestách. A Čína? Ta si jen tak mimochodem staví novou energetickou budoucnost rychlostí, která bere dech – a doufejme, že brzy vezme dech i těm uhelným elektrárnám.
