Jaromír Wasserbauer, vedoucí Laboratoře kovů a koroze Fakulty chemické Vysokého učení technického v Brně, se se svým týmem zabývá recyklací solárních panelů. Vyzkoušeli různé cesty s ohledem na ekonomii a ekologii, v současné době razí recyklaci díky slitinám zbytkových kovů s hliníkem – siluminům. Jak Jaromír Wasserbauer podotýká, dříve recyklace panelů nikoho netrápila, neboť jich bylo málo. Jaké cesty se využívají nyní?
Jaké prvky se vyskytují v solárních panelech kromě kovových rámů a skla?
Složení panelů je značně variabilní, což je i problém pro “sofistikovanější“ recyklaci, jak podle výrobce, tak ještě jednotlivých typů solárních panelů od jednoho výrobce. Jejich pokrok/výzkum jde dopředu a tím se i mění složení panelů. Pro představu prvků ve waferu (s přídavkem hliníkových špon), pro který bylo hlavním úkolem nalezení použití, posílám list v příloze, kterým jsem obesílal zpracovatele kovového odpadu “šroťáky“ (REMET, METAL TRADE COMAX, apod.), jestli by měli o takovouto sekundární surovinu zájem. (list na fotu, pozn. redakce)
V čem je problematická jejich separace a další využití? Co hrozí, pokud je nebudeme recyklovat?
Separace je problematická, jako téměř u všeho, z pohledu plastů. Není vůbec jednoduché plast rozpustit, rozložit a oddělit od kýženého waferu, a to ještě tak, aby se wafer neponičil. Pokud nebudeme recyklovat, tak se wafer i plast kolem budou skládkovat a vznikne téměř nezničitelný/nerozložitelný odpad v přírodě.
Jak by se mohly tyto prvky v případě úspěšné separace dále využívat?
Pokud by se podařilo (ono to jde), že budou jednotlivé hodnotné prvky (stříbro, měď) separovány, tak je lze znovu použít, klidně opět na výrobu nových solárních panelů. Tato separace je možná, ale je absolutně neekonomická.
Jaké byly dříve pokusy o recyklaci těchto prvků?
Pokusů o separaci bylo mnoho – od chemických cest, po termické postupy, ale většinou pouze na laboratorní/vědecké úrovni. Nebylo to přeneseno do průmyslového měřítka z důvodu buď neekonomičnosti, či neekologičnosti procesu. Také je nutno dodat, že to nikoho tak “nepálilo“, jelikož starých vysloužilých panelů bylo velmi malé množství, protože je to jednoduše nová technologie.
Jak jste se dostali k tomuto tématu výzkumu?
Vzhledem ke spokojenosti s naší prací nás oslovila přímo společnost VIA ALTA, která nám tento nelehký úkol představila a s potěšením jsme do toho s ní šli. Také za značné podpory od Technologické Agentury České Republiky v programu TREND.
Popište prosím svou cestu separování od rozpouštění, v čem je tato cesta problematická?
Vyzkoušeli jsme všechny cesty. Separace rozpouštěním má největší úskalí v samotném rozpouštění plastu, který drží vše pohromadě. Musí se použít vhodná rozpouštědla, či silné kyseliny, roztoky, které ale mohou poškodit solární wafer, který se chce získat a také vznikne roztok rozpouštědla/kyseliny s polymery, který je nutné opět nějak likvidovat. Tato cesta je jak pracná, neekonomická, neekologická, tak především zdlouhavá. V průmyslu je praxí, že především není čas. Naše metoda je rychlá, a tudíž pro průmysl (kdy je třeba likvidovat 3-4 tuny solárních panelů v ČR denně) použitelná.
Jaké další využití umožňují slitiny těchto prvků s hliníkem?
Naše finální slitina s hliníkem se nazývá Silumin. Je to běžně používaná slitina ve strojírenství. Lze ji pochopitelně legovat (přidávat potřebné prvky) a získávat tak ve slévárně požadované slitiny všech možných vlastností.
