Ano, řeč je o fosilních palivech. A podle nejnovější zprávy BloombergNEF už to začíná být nejen trapné, ale hlavně nebezpečně drahé.
Už jsme si totiž zažili tři pořádné energetické šoky za pár let – covid, válku na Ukrajině a teď konflikt na Blízkém východě. Pokaždé to bylo stejné: ceny ropy a plynu lítaly jako švábi po rozsvícení, politici chytali amnézii a domácnosti platily účty, jako by si topily obrazy starých mistrů z galerií. Pointa je jasná – být závislý na dovozu fosilních paliv je asi tak chytré jako spoléhat na to, že vám exmanžel pošle výživné včas.
A tady přichází ta dobrá zpráva (ano, fakt existuje): existuje cesta ven. A ne, není to motoristický návrat k uhlí s tím, že „my na to máme nárok, vždyť jsme tady uhlí těžili už za Marie Terezie“. Podle scénáře Economic Transition Scenario (ETS) od BNEF se totiž ekonomicky výhodné čisté technologie šíří rychleji, než klepy o Klempířovi v jeho bývalé komunitě umělců. A co je klíčové – země, které do nich investují, přestávají být rukojmími energetických diktátorů.
Vezměme si Asii. Vietnam, Japonsko, Indonésie nebo Indie utrácely v roce 2025 za dovoz energií 3 až 6 procent svého HDP. To je jako kdybyste každý rok hodili do ohně každou dvacátou korunu, co vyděláte. Čína a EU na tom byly o málo lépe, ale i tak. Řešení? Postavit soláry, větrníky, baterky a elektrizovat, co se dá. Protože jakmile si vyrábíte vlastní čistou elektřinu, najednou vám nezvoní telefon z Ruska nebo Saúdské Arábie s dotazem, jestli náhodou nechcete zdvojnásobit cenu, když jste takoví prevíti zbohatličtí.
A nebojte, uhlí se neplánuje jen tak vzdát. Ale konkurenceschopné už není. BNEF předpovídá, že do roku 2050 se jeho podíl na výrobě elektřiny propadne na polovinu současného stavu. Proč? Protože solární panel za pár šupů a baterka z továrny, která jich vyrobí sedmnáctkrát víc než dnes, prostě vyhrají na celé čáře. Dokonce i solární energie se stane do roku 2032 největším zdrojem elektřiny na světě. To není sci-fi, to je matematika vycházející z propočtu BNEF.
Ale pozor, není všechno zlato, co se třpytí. Zatímco elektromobily a datová centra ženou poptávku po elektřině vzhůru, musíme vyřešit jednu maličkost – flexibilitu. Dnes se dá „posouvat“ jen 3 % vyrobených megawatthodin, v roce 2035 to bude 11 %. To znamená, že se musíme naučit ukládat energii, když svítí slunce a fouká vítr, a používat ji, když zrovna běží Netflix v celé ulici, slunce je za kopečky a vítr si dal pauzu. K tomu je potřeba přičíst vzrůstající hlad datových centrer. Ta už dnes žerou 1,9 % světové elektřiny, v roce 2050 to bude 3,6 %. A to už je síla.
A co ta slavná uhlíková neutralita? Zpráva je tvrdá, ale férová – cíl 1,5 °C už nestihneme. Jsme na cestě ke zhruba 1,81 °C. Není to konec světa, ale není to ani výhra. Pořád ale máme šanci udržet oteplení „pod dvěma stupni“, pokud začneme makat. Potřebujeme ale 235 bilionů dolarů investic do roku 2050, tedy o 24 % víc, než v současném trendu. Zní to jako hodně? To je pravda. Ale ta druhá možnost – dál topit dinosaury, zatímco nám domy zatápí moře – je sakra dražší.
Matthias Kimmel z BNEF to řekl hezky: „Solární energie se do roku 2032 stane největším světovým generátorem energie, zatímco úložiště energie do roku 2050 vzroste sedmnáctkrát na 3,8 terawattů, což ukazuje, jak jsou čisté technologie stále důležitější pro energetickou bezpečnost, flexibilitu systému a uspokojování rostoucích světových energetických potřeb.“
Až nám příště někdo bude vyprávět, že uhlí je naše národní dědictví a že solár na střeše je jen drahá hračka pro ekoteroristy, vzpomeňme si na toto: cíl je jasný. Přestat topit v kamnech dinosaury. Jít moderní, efektivní, levnější a hlavně svobodnější cestou.
