To si ze mě děláte blázny. Ne, vážně, to je skrytá kamera? Tohle přece nemůže myslet lidstvo vážně! Podívejte se z okna. Co tam vidíte? Já vám to řeknu přesně. Vidím tam ten obrovský, žhnoucí, žlutý teror, kterému se říká slunce. A co dělají lidé, moji kdysi věrní, inteligentní zákazníci? Berou vyprané prádlo, nosí ho ven jako nějací neandrtálci v době kamenné a věší ho na šňůry. Na šňůry! Chápete tu nehoráznost? V jednadvacátém století!
Strávil jsem nejlepší léta svého života – nemluvě o miliardách investovaných do výzkumu a vývoje – abych stvořil technologický zázrak. Dokonalou, nerezovou, mikroprocesory řízenou sušičku prádla s tepelným čerpadlem. Má to jednadvacet programů! Umí to simulovat jemný jarní vánek pro kašmírové svetry! A co udělá průměrný občan, jakmile teploměr ukáže pětadvacet stupňů? Ignoruje můj inženýrský triumf a hodí prostěradlo přes šňůru!
Samozřejmě, já vím, co mi teď chemicky čisté hlavy ekologů začnou vykládat. „Ale pane řediteli, sluníčko je zadarmo! Ušetříme elektřinu! Je to ekologické!“ Ano, správně, gratuluji, objevili jste Ameriku! Jistěže je to ekologické a ušetří to proud. A co má být? To máme kvůli troše ušetřených kilowatthodin zahodit celou civilizaci? Navíc, když sušíte v mých sušičkách, tak ty rotující bubny přirozeně uvolňují mikroplasty a nanoplasty přímo do odpadních vod a ovzduší. Chcete mi snad tvrdit, že lidi dneska nechtějí mít v plicích trochu toho kvalitního syntetického polyesteru? Že raději dýchají čistý, venkovní vzduch vonící po posekané trávě? No fuj, to je naprostá zvrácenost!
A to zdaleka není všechno. Moje sušičky mají tu úžasnou vlastnost, že dokážou s naprostou spolehlivostí srazit vaše oblíbené tričko o dvě velikosti, takže v něm pak vypadáte jako přešponovaný špekáček. Umí to slunce? Ne! Slunce vám oblečení nesrazí, slunce vám ho nanejvýš zadarmo vydezinfikuje UV zářením. Kdo o to stojí? Kdo chce mít prádlo přirozeně čisté, když může mít tričko zničené, elektrizující a plné statické elektřiny, že při dotyku s klikou dostane ránu jako od elektrického úhoře? Navíc moje stroje dokážou vygenerovat takový hluk, že to zní, jako by v koupelně přistával vrtulník, a jako bonus vám vyhřejí byt na teplotu sauny, takže v létě lamentujete nad horkem dvakrát tolik. To jsou benefity, za které lidé platí těžké peníze! A vy to vyměníte za ticho na zahradě?
A je to tak necivilizované. Věšení prádla venku je v některých amerických čtvrtích dokonce zakázané místními vyhláškami (protože to prý „snižuje hodnotu nemovitostí“). To je přesně podle mého gusta. Ale v Česku? Stále dáváte přednost tradičnímu sušení na čerstvém vzduchu. Slyšeli jste? Snižujete si tím hodnotu nemovitosti. Prostěradlo na šňůře vám na to odpoledne sušení na slunci shodí prodejní cenu tak o milion. Od toho já vám umím pomoct. Přesto mě neposloucháte!
Je to naprostá anomálie. Absurdita nejhrubšího zrna. Přes zimu, když je venku vlezlo, smog a tma, tak lidi suší doma na sušácích, plesnivějí jim zdi a nadávají, že sušičku nemají. Ale jakmile přijde léto, kdy by moje mašiny mohly konečně ukázat, co v nich je, tak všichni hromadně zblbnou, nakoupí si kolíčky na prádlo za padesát korun a udělají ze mě žebráka. Kolíčky! Dřevěné svorky! To je urážka mého intelektu. Já tady končím. Balím to. Jestli mě budete hledat, budu v továrně mlátit hlavou o buben modelu Deluxe 2026.
Poznámka redakce: Jedná se o humornou fabulaci, která upozorňuje na to, že šňůry na prádlo šetří nejen peněženku, ale i životní prostředí. A lidské zdraví. Však vědci z pražského Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského Akademie věd nedávno přišli na to, že ultrajemné polystyrenové nanoplasty se mohou zabudovávat do ochranné vrstvy plic. Síla solární energie využité u prosté šňůry a kolíčků jejich vzniku alespoň trochu předchází.
Satirická část textu představuje nadsázku. Skutečné sušičky prádla jsou běžným a bezpečným domácím spotřebičem, článek pouze upozorňuje na energetické a environmentální výhody sušení prádla na vzduchu.
